O vyhlídce u hřibu

Posted by | No Tags | F) zastavení U Hříbku · Povídky, pohádky

Autor: Zdenka Kašparová

Když pojedete ze Zlatých Hor na Rejvíz, uvidíte v nejvyšší zatáčce nad Dolním Údolím, tam co je odbočka na Ondřejovice, stříšku ve tvaru houby. Na ceduli se dočtete, že toto odpočívadlo bylo postaveno při příležitosti dokončení nové silnice v roce 1926. Není původní, to už dávno zchátralo. Ale v roce 2008 zde vyrostl Hříbek znovu. A to na popud Klubu přátel Zlatých Hor, za vydatné finanční pomoci Lesů České republiky. Dnes se skví v celé své kráse a shlíží dolů do krajiny k potěše turistů pěších i okolojedoucích.

No jo, ale proč právě hříbek? Proč ne obyčejná stříška? Koho to napadlo?“ vrtalo mi hlavou tak dlouho, až jsem zasedla ke starým kronikám a dočetla se tam, jak to všechno tenkrát vlastně bylo…

V Dolním Gruntu, takhle kousek pod mostem, bydlela stará Klotylda. Byla to bába zlomyslná a nehodná, nikdo ji neměl rád. Zato ona byla ráda, když mohla někomu vyvést nějakou špatnost. Nejhůře bylo jejímu sousedovi Matějovi. Chtěla ho za muže, a že ji odmítl, dělala mu peklo na zemi. Tu mu naházela na dvorek králičí bobky, tu mu vylila před práh pomeje. A jak zrálo ovoce, kde co mohla, přes plot urvala. Marné byly domluvy, marné hrození policajtem. Klotylda se nebála nikoho a ničeho! Vlastně, není to tak docela pravda. Něčeho se přeci jenom bála. Bouřky! Vážně! Stačilo, aby se ozval kdesi v dáli slabounce hrom a už pelášila domů schovat se pod peřinu.

Jednou v létě se vypravila Klotylda shánět drby na Rejvíz. Šlo se jí pěkně. Však také šlapala po zbrusu nové silnici, zdobené bílýma patníkama. Nahoru dorazila akorát k polednímu a hned v první dřevěnce se vnutila na oběd. V další chalupě si dala kousek buchty a pomluvila hospodyni z chalupy první, ve třetí vyškemrala stopičku likéru a pohaněla panímámu z chalupy druhé… nu, a tak obcházela osadu a čas jí vesele ubíhal. K večeru se Klotylda, byť nerada, vydala na zpáteční cestu.

Náhoda tomu chtěla, že od hájenky ze starého Rejvízu se tou dobou bral domů i Matěj. Také on strávil odpoledne na Rejvízu. Táhl za sebou dvoukolovou košatinku, vystlanou senem. Jel opatrně, protože vezl vzácný náklad. Koupil si totiž malé prasátko. Dorazil k silnici a zahlédl před sebou v šeru Klotyldu. Raději zpomalil, nechtěl se s ní potkat. Zrovínka minulý týden mu provedla, baba jedna, pěknou ničemnost. Z plotu vytrhla plaňku a vpustila mu na záhonek slepice. Když pak vyšel na zahradu, pokoušely se o něj mrákoty: ředkvičky, salát, ba i ta pažitka, všechno oďobané! Rozezlený Matěj popadl šutrák a prásk! Strefil bílou leghornku přímo do zobáku! Ale to už tu byla Klotylda a vřeštěla, jako když ji na nože bere. Ta vyváděla! Matěj ani vzpomínat nechce, jak to všechno dopadlo. Hnala ho až k soudu do Cukmantlu. K soudu! Taková ostuda! Matěj jí musil zaplatit slípku a ještě se omluvit za to, že ji nazval opicí škaredou – tedy Klotyldu, ne tu slípku.

Tohle všechno proběhlo Matějovi hlavou, vida před sebou babici rázovat. Ta ani nepostřehla, že za ní někdo jde. A rovněž si nevšimla, že se zatahuje obloha. Najednou zafičel vítr a zčista jasna se přihnala bouře. Ještě nepršelo, ale blesk stíhal blesk a hrom burácel. Vyděšená Klotylda se rozběhla úprkem po silnici. V prvním okamžiku se začala modlit, ale potom si připomněla všechny své hříchy a usoudila, že by nebylo záhodno Pánaboha pokoušet, zvláště když blesk je prý poslem božím. Nedejbože, aby ji nějaký takový posel dohnal! Ale kde se má, osoba nebohá, dočkat pomoci? Už ví! Praděd je vládcem našich hor, toho poprosí, aby ji ochránil před tou příšernou bouřkou. Práskl hrom, Klotylda hekla, nadskočila, zalomila rukama a vysypala ze sebe říkanku:

Praděde, Praděde,

nechovej ke mně zášť,

přikryj mě pod svůj plášť,

vezmi mě pod svá křídla,

bych blesky nezahlídla!

Ještě nestačila sama sebe pochválit, jakou složila úžasnou báseň, a už osvítil nový blesk hluboké lesy okolo silnice. A opět prásk a bum! Babka se leknutím až zajíkla; zakopla, a vletěla přímo po hlavě do škarpy u cesty. Ještě zahlídla, že se kolem ní cosi mihlo, a pak už ji obešly mrákoty. Probrala se, zrovna když se spustil prudký liják. Ale co to? Na ni neprší! Slyší sice hukot deště, ale hoví si pěkně v suchu, dokonce přikrytá čímsi lehkým, voňavým. Opatrně se posadila a zašmátrala rukama kolem sebe. Vypadá to, jako by byla pod nějakým kloboukem. To je ale podivné. Že by přece jenom ten Praděd? Má se bát? Ále co! Hlavně, že je ochráněná před tou děsivou bouřkou. Ještě si vrazila palce do uší, aby neslyšela hromové rány a stočila se spokojeně do klubíčka…

Jak už to na horách bývá, bouře rychle přišla a brzy odezněla. Nad krajem se rozhostilo ticho, jenom drobný déšť šuměl.

A kde byl Matěj? Ten se ze začátku sice snažil držet od baby co nejdál, ale jak poprvé zahřmělo a Klotylda se dala do běhu, následoval ji i Matěj. Jenže utíkat s dvoukolákem, ve kterém střečkuje vyděšený vepřík není nic lehkého. Přesně v té chvíli, kdy Klotylda vzala pochopa, vyklouzla Matějovi z ruky ojka, a neštěstí bylo hotové. Dvoukolák obloukem vylétl, z něj vypadlo prasátko… a Matěj s hrůzou ve světle blesků spatřil, jak se vozíček překlopil přímo na Klotyldu. Co si měl nešťastník počít? Vmáčkl se pod široké větve rozložitého smrku a čekal, až se bouře přežene. Pak se uvidí, co dál. Konečně přestalo pršet a Matěj se připlížil k vozíčku. Zarazil se – co to? Něco tu mručí… že by medvěd? Ale to už se pleskl do čela a tiše se rozesmál. Klotylda pod košatinkou usnula a chrápala ostošest. Matěj opatrně sebral prázdný vozík, odtáhl ho na cestu a pustil se dolů do údolí.

Druhého dne, hned po ránu, bylo v Dolním Gruntu pozdvižení. Klotylda obíhala jednu chalupu po druhé a všem vyprávěla, jaký se stal zázrak, jak ji Praděd zachránil před tou divočinou! Však ho také pěkně poprosila! A on, Praděd, vládce Jeseníků, poslal malého růžového trpaslíčka, ten hezky podestlal hebounkým senem lože pro milou Klotyldu, a jen co na něj ulehla, nechal Praděd vyrůst obrovitánský hřib (a byl to dozajista pravák poddubák!), a kloboukem toho hřibu ji celičkou přikryl, a před bouří zachránil!

Všude ji s údivem vyslechli, a také pohostili. Tu dostala bílé kafe, tu kousek koláče, a v hostinci u Heinů dokonce biskupa z husy! Ale to Klotyldě nestačilo. Ještě týž den se ohlásila u starosty Cukmantlu. Dvě hodiny do něj hučela! A on, chudák, aby se zbavil jí, růžového trpaslíčka, hřibu i Praděda, celý nešťastný přislíbil, že na památku zázračného zachránění dá na onom místě vystavit pomník. Ajcem trajcem, dušoval se.

Jenže co starosta slíbí, musí taky dodržet, to jinak nejde! A tak se stalo, že Matěj, který šel po týdnu na Rejvíz pro nové selátko, potkal v nejvyšší zatáčce nad údolím zeměměřiče. Pustil se s ním do řeči, a když se dozvěděl, co tam vyměřuje, dal se do smíchu a chechtal se a chechtal, až se za břicho popadal. Už už chtěl prozradit jak se to všechno zběhlo, ale potom si řekl, že raději nebude Klotyldu dráždit. Však to nějak dopadne.

Netrvalo dlouho a vyhlídka byla postavena. A ačkoliv tvarem připomínala spíše muchomůrku, (pan architekt byl z města a houby dozajista nesbíral), začalo se jí říkat Hřib. Místní si Hříbek okamžitě zamilovali, hlavně proto, že stál na půli cesty z Gruntu na Rejvíz. Každý si tu rád odpočinul, poseděl na lavečce pod širokou stříškou a potěšil se pohledem na krajinu pod sebou. A že se bylo na co koukat: přes celé údolí, Biskupskou kupu s rozhlednou až po Příčnou horu, kde se bělal kostelík svaté Marty.

Jenom Klotylda nebyla spokojená. Hněvala se na starostu Kunze. Nemohla mu odpustit, že na cedulce, přibité na Hříbku, není napsáno, jak se vše doopravdy přihodilo, a že vlastně Klotyldu připravil o velikou slávu!


No Comments

Leave a comment

You must be logged in to post a comment.