Tato pověst má konkrétního autora. Je jím zuckmantelská řeznice Anna Tannheiserová, která svůj příběh vyprávěla synovi Martinovi, jenž se stal zuckmantelským radním a příběh předal do širšího povědomí. Pověst má také konkrétní dobu a okolnosti vzniku. Vypráví událost z doby, kdy útrapy třicetileté války pronikly také do slezských hor. Pod velením vůdce českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna a za přispění zdejších starodávných pánů a Thurnových spolužáků Karla Staršího ze Žerotína a Karla z Lichtenštejna, přitáhla spojená vojska českých stavů, Sasů a Švédů roku 1647 k městu Zuckmantlu (Zuckmantel = Edelstadt = Zlaté Hory), obyvatelstvo opouštělo svůj majetek a zachraňovalo si holý život útěkem do hor. V lesích se ukrývali zejména starci, ženy a děti, neboť většina mužů, vyjma jediných hospodářů, byla naverbována na vojnu. Prchající obyvatelé s sebou brali do úschovy také své cennosti.
Řezníkova žena Anička Tannheiserová byla v požehnaném stavu. Vyprávěla, jak spolu s dalšími se ukryla na hoře zvané Boží dar (Gottesgabe) pod starou jedlí nad skalami, které je zdola chránily a poskytovaly dobrý rozhled nad svahem. Zdálo se, že místo je bezpečné. Náhle je však shora překvapili vojáci, kteří při svém slídění po ukrytých pokladech dorazili od zřícenin Edelštejna.
Anna se zoufale řítila dolů mezi skalami, aby unikla pronásledovatelům. Voják však byl rychlejší a ženu přes riskantní postup doháněl. V této tísni úpěnlivě prosila Boha o pomoc a Svatou Pannu o přímluvu a byla vyslyšena. Stal se zázrak. Před vojákem se zem rozevřela hladkou puklinou a voják se propadl do pekel. A Aničce se pod nohama otevřela zem tak, že bez újmy sklouzla pod skálu, která ji zcela zastínila před pronásledovateli. Když se rozkoukala, uviděla skalní místnost se studánkou a okénky, jakoby to byl bezpečný pokojíček pro ni právě připravený. V tu chvíli na ni přišly porodní bolesti. A tak dne 18. července 1647 zde porodila zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů.
Aniččina příhoda však má své pokračování v historických faktech i navazujících pověstech. Chlapec prožil život jako vážený muž – radní svého města. Jeho dcera Dorota Weisová pak splnila Tannheiserovu poslední vůli. Nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Bohorodičky a zavěsit jej na staré jedli nad skalami v lesní samotě, kde se její otec narodil. Stalo se tak v říjnu roku 1718 a již v následujícím roce toto místo začalo přitahovat první poutníky. Postupně přicházelo stále více ctitelů P. Marie z Jesenicka i ze vzdálenějších míst. Během deseti let byla na tomto místě postavena kaple a začalo zde docházet k zázračným uzdravením.

Není bez zajímavosti, že mezi skalami je nenápadná dobývka s hladkými stěnami jdoucí po vydobyté žíle. Pokud do ní spadl voják, nebylo mu pomoci. O něco níže jsou propadliny štoly Marie Pomocná I (toto důlní dílo je ve správě KPZH). Tam se kdysi dalo sklouznout bez následků. Tam také je komůrka s okénky a studánkou.

(Původní obraz Panny Marie byl vytvořený v roce 1718 malířem Šimonem Schwarzerem podle proslulého obrazu „pasovské“ Madony s dítětem od Lucase Cranacha. Od roku 1729 se nachází ve farním kostele ve Zlatých Horách. Podle tohoto originálu byla vytvořena mozaiková kopie na čelní straně současného chrámu, která byla vysvěcena v roce1998.
Obraz vyhotovený pro lesní kapli v roce 1729. V období devastace poutního místa komunistickým režimem byl obraz ukrýván v rodinách. Při vysvěcení obnoveného kostela v roce 1995 byl obraz po více než čtyřiceti letech umístěn nad oltář v současné svatyni.)

(Pověst bývá často předávána především jako popis zázračných účinků obrazu, aniž by byl zmíněn důvod jeho umístění. Někdy je stručně zmíněno narození Martina Tannheisera  na tomto místě, avšak s tím, že se jednalo o tehdy běžný porod v přírodě.)