Autor: Josef Šmoldas

Je památné ráno 11.2.1995, když do nákladního automobilu zahraniční provenience značky ROBUR, u Začalů nakládáme plynové láhve, hadice a hořáky. Členové Klubu přátel Zlatých Hor nejedou udělat kasu, ale otevřít po mnoho let nepřístupnou rozhlednu a zvážit její znovu- otevření. Už po delší dobu se v klubu diskutovalo o znovu zpřístupnění věže návštěvníkům. Prioritou ale tenkrát bylo otevření městského muzea. Ani jsme netušili, že se nám to přes některé problémy podaří. Podpora radních města byla tenkrát obrovská, že to samé martýrium čeká i rozhlednu, to jsme ale ještě tenkrát netušili. Nikdo z nás si ani v nejmenším nepřipouštěl, že by se to nepodařilo.

Tak tomu je i dnes, kdy v sestavě Smítal, Začal, Pěčonka Z., Tománek J. ml. a já, nasedáme do Roburu a míříme k oprýskané staré věži. Je únor, všude leží sníh a tak se během jízdy sázíme, zda auto, chlouba armády bývalé DDR, vyjede lesní příkrou úvozovou cestu nad Petrovými boudami. Až sem to bylo bez problémů. Na parkovišti vylézám, abych natočil protáčející se kola a marné pokusy náklaďáku. Opak je pravdou. Nevím co tam Vláďa zařadil za stupeň, ale auto si razilo cestu nahoru bez nejmenšího problému. Já naopak měl co dělat, abych je dohnal a naskočil si. Motor Vulbrichta kvílel jako když startuje Junkers a teplo v kabině bylo tak velké, že bylo nutné otevřít poklop, aby se předseda klubu neusmažil. Seděl totiž na krytu motoru.Chtěje natočit kamerou co nejlepší záběry, vystrčil jsem hlavu z poklopu, což bylo z mé strany velmi neuvážené, neboť větev stromu, který jsme míjeli, mne vrátila zpátky do sedačky. Až když jsme u ruiny Rudolfovy hospody, začínám věřit, že opravdu dojedeme. Před věží udělalo auto bravurní otočku a my si vydechli.
Krom pár stop, staré stavby a dvou zámků na železných vratech, nás nikdo u věže nevítal. Nemáme klíče, tak musíme použít kyslík a plyn k uvolnění vrat. Když se to podařilo a zámek padá na zem, páčidlem je otevíráme. Pohled, který se naskytl, je opravdu zajímavý. Nemusel by se za něj stydět žádný smeťák. Lezeme půlmetru vysokou vrstvu nejrůznějšího odpadu, podle polských nápisů na lahvích a papírech je jasné odkud vítr vane. Vše bylo naházeno dírou nade dveřmi. Přece jen nás někdo vítá. Šedivý kožíšek, dlouhý ocásek, lesklá očka myšáka, pozorujícího nové hosty.
Po polorozpadlém schodišti první vyrazil Zdenek Smítal. Předseda byl v té době nejtěžší a tak jsme se o to, kdo půjde první ani nedohadovali. V některých místech chyběly celé části schodů i podest. Všude na dřevěném obložení starých trámů jsme četli různé vzkazy, pozdravy, iniciály a data, kdy turisté výstup uskutečnili. Ani jedno z oken nebylo celé, což dotvrzovalo množství válejících se kamenů různých velikostí.
Plíseň, zatuchlý vzduch, nás jen utvrdil, že začít s opravou je nutno co nejdříve. Odpadní rýna vedená vnitřkem věže byla natolik zrezivělá, že všechna voda ze střechy tekla dovnitř, proto ta obrovská vlhkost. Dveře na ochoz byly dokořán, takže sníh byl i uvnitř. Odměnou nám byl překrásný pohled do okolní krajiny. Ozývají se věty jako:“S tím se musí něco udělat. To tak nemůže zůstat. To musíme opravit.“ Veliká euforie a řídký horský vzduch začínali působit. Ti co lezou osmitisícovky v Himalájích, to znají a Bišovka se svými osm set devadesáti metry je taky pěkný hrb. Už tenkrát nahoře jsme polemizovali o tom, co opravy budou stát, kdo by jak mohl pomoci. Ochoz byl velmi zdevastován. Kvádry tvořící korunu byly uvolněny, byl to smutný pohled. Jen budka a výstupní část byla krom rozbitých oken dobrá, zatímco trámy, které ji nesly, byly shnilé i s podlahou ochozu. Z. Pěčonka zaznamenal foťákem naše zmrzlé obličeje, já kamerou zachytil pár oduševnělých dialogů. Předseda nám udělal přednášku, jak se jmenují okolní kopce. Cesta dolu až na malé zdržení u plechové cedulky, kde bylo tužkou napsáno-KLEMPÍŘSKOU PRÁCI PROVÁDĚL BŘETISLAV POSPÍŠIL V ROCE -1961- ZLATÉ HORY. Na trámech byly nápisy se jmény a letopočty, nejstarší byl 1899 – 1902 -1906 a spousta dalších. Cestou dolů jsme se rozhodli, že nejdřív se musí zasklít okna a opravit schodiště. Před věží ještě předseda klubu poznamenal, že by se měl obnovit původní nápis nade dveřmi. V tu chvíli mne ani nenapadlo, že to budu právě já, kdo se tohoto úkolu za nějaký čas zhostí. Vláďa umístil na vrata dva masivní nové zámky a tak vlastně tento den 11.2.1995 začala práce na obnově rozhledny. Začalovy děti postavily před věží pěkného velikého sněhuláka. Mezitím co ostatní pracovali na zadělání díry nade dveřmi, já se kamerou snažil zachytit oprýskanou fasádu. Objevili se první polští turisté. Nezbylo než po sobě uklidit, nasednout do Roburu, vydat se na zpáteční cestu a doufat, že se dílo podaří. Jak to bylo naivní si uvědomuji, až když píši tyto řádky. Co úsilí a práce to stálo, si nikdo nedovede představit. To, že dnes vítá turisty bílá věž, je zásluhou mnoha lidí. Mějme na paměti, že je majetkem města, tedy nás všech, proto se podle toho k ní i tak chovejme. Važme si práce těch co ji postavili, těch co ji opravili i těch, co ji provozují, bez nich by Biskupská kupa byla jen nezajímavým kopcem.

Pro čtenáře Letokruhů zavzpomínal Josef Šmoldas.