K výročí ukončení dosud nejstrašnější války jsme se v neděli 8. května 2016 vydali na léčivou vycházku po hřebeni Biskupské kupy přes Schronisko na polské straně do Jarnoltůvku – Bolkova. Cestou jsme nemohli minout Heegerovu vyhlídku, za jejíž vznik vděčíme našemu členu Mirkovi Petříkovi st (díky němuž také víme, že pan Heeger byl pravděpodobně iniciátorem rozšíření lyžaření na Zlatohorsko).

Och, jak nepříjemné překvapení – věrni Heegerova odkazu jsme sice hloubavým zrakem vnímali kraje vzdálené, však celou duší vadil odpad vůkol. Hbitě jsme se tedy domluvili na nápravě, a to hned dne následujícího.

Namísto tradičního pondělního bádání nad kahancovými tanci, zlatohorským kancionálem a jeho taji, vyrazili jsme v pondělí 9. května opět vzhůru k výšinám. Někteří kolmo, věrni také odkazu místní velocipedové továrny Fuchs (Velamos – Velobel), jiní vozmo, všichni vybaveni pytli a rukavicemi pro sběr odpadu. Divá bouře čítající nespočet dešťových kapek a nejméně dva dosti vzdálené hromy nás nemohla odradit a tak jsme na vyhlídce byli odměněni nádherným slunečním svitem a odpadky, z nichž některé byly vyhlášeny prémiovými. Krom držáku hasícího přístroje se těšila náramné oblibě nedopitá kořalka šťavnatě znějící značky „Soplica„.

Z pietních důvodů jsme ji citlivě uložili i s jejím obsahem do černého pytle k ostatnímu odpadu.

Snad ty skalnaté srázy v nás vyvolaly ještě větší hlad po odpadcích, takže jsme se stále náruživěji vrhali do lesních hvozdů, čenichajíce po dalších úlovcích. Anžto se ukázalo,  že prasáctví lidské nebylo sto ukojit naši neřestnou touhu v této lokalitě, vrhli jsme se ještě na protější sedmé zastavení naučné stezky sv. Rocha známé pod titulem „Rozloučení“. Tam bylo, naštěstí, svinstva dosti, takže jsme se chrabře vraceli k Petrovým boudám s plnými pytli, skrápěni šťastným májovým deštíkem. Cestou jsme ještě drobně paběrkovali, tu plechovku od Coca-Coly, tu papírek od nosu, tu … , ano, i toto. Nad hlavou se nám rozepnula duha a v duši jsme konečně mohli vnímat čistou domovinu, tak jak by si to jistě přál Viktor Emanuel.

Akci jsme zakončili teplou polévkou a grogem.

A ještě jedna osobní úlevná poznámka. Badatelský tým kahancových tanců hlásá, že kvalifikačním předpokladem badatele je věk, který už hodně pamatuje a proto si nic nepamatuje. Badatel Parman svou kvalifikaci opět potvrdil. Při odjezdu si pečlivě kontroloval zipy batohu, aby z boční kapsy nemohla vypadnout šrajtofle čerstvě nakrmená místním bankomatem. Jenže těsně pod sedlem Petrových bud mu v batohu zvonil mobil. Parman seskakuje z kola a zuřivě rozepíná jeden zip za druhým a zmateně hledá zatrolený Bellův přístroj. Od té chvíle pokračoval s rozepnutými všemi kapsami batohu, a to včetně švarné cyklistické jízdy dolů. Své katastrofální pochybení zjistil až při oné polévce, neb neměl na zaplacení. „I toto! Nešťastný ty Belzebubův přístroji!“ tak hrubě spílal zoufalý Parman. Však po návratu domů zvolal šťastně: „Zlatá skleróza!“ Šrajtofle ležela mravně nedotčena tam, kde si ji schystal ke vložení do vaku.

I ty můj milý Bellův přístroji, i ty moje nejmilejší šrajtofle! Věrni odkazu Heegerovu, věrni odkazu Fuchsovu, věrni šrajtofli, věrni zůstaneme!