Autor: Vladimír Začal

Když mne únorové slunce vytáhlo na procházku s motorovou pilou, vůbec jsem netušil, co vše ten den objevím. Jal jsem se likvidovat náletové dřeviny u krásných pozůstatků městských hradeb. Oni sice někteří tvrdí, že to hradby nejsou, ale náletové dřeviny je třeba odstranit. Při této práci jsem si připomněl silné zakořenění husitské tradice v naší jinak pěkné zemi, neboť dřeviny s urputností téměř předbělohorskou se pustily do boje o získání kontroly nad okolím zlatohorského kostela. Ještě jsem nebyl ani v polovině boje o „rekatolizaci“ farního pozemku, když pila zajiskřila v drnech. Nejprve mne napadlo, že si budu muset koupit nový řetěz, když tak řežu do země, ale po chvíli mi to nedalo, protože jiskření bylo trochu jiné než od kamene, neboť to už vzhledem ke své šikovnosti dobře znám a kopnul jsem do drnů. V tu ránu jsem se proměnil v pyrotechnika (co kdyby) a opatrně odkrýval zaoblený předmět. Nakonec se ze země vykulila úplně vykutálená železná koule. Nejprve jsem podezíral kulové mlýny z nedaleké úpravny rud, ale pak jsem si uvědomil, že stojím vedle bývalých městských hradeb a v tu ránu jako bych zaslechl zřetelné dunění děl, ržání koní, řinčení šavlí a třeskot dvousečných mečů. Svištění šípů obránců ukrytých ve věžních střílnách v tom hluku zanikalo. Po chvílích dalšího úporného boje jsem zakopl o trčící útočný špičák ještě se zbytky násady. Už nebylo pochyb o líté řeži, která v těchto místech určitě probíhala. Ohlédl jsem se a spatřil padlé, ještě před malou chvílí útočící dřeviny, jak klidně leží spokojené, že padli za svoji pravdu. S vítězným cisařsko-zigmundovským pocitem odpočívám a chystám se vymýtit zbytek záškodných dřevin, než se vzpamatují. Poddaným, dám opravit hradby podle hesla „poruč a udělej si sám“, aby naše město mohlo vesele žít, pečlivě ukryté za hradbami.