Zlatohorský masopust měl v minulosti řadu variant a zvyků. Nejrozšířenější zvyklostí bývala jízda na prašivém koni, přičemž prašivého koně dělali dva zdatní mladíci, jejichž snahou bylo jezdce či jezdkyni co nejvíce protřepat a pak svrhnout na zem, nejlépe do hnoje. Hnojů však u nás ubylo, proto i prašivý kůň je vlídnější.

Průvod masek zpravidla při svém pochodu prozpěvuje Jesenický dupák, aby se snadno kráčelo. Při příchodu k domům se nejdříve mohutně pěje:

Masopust není půst, my sme čtveráci.
Měščané, formané aji sedláci.
Platnéři aji horníci
tkalci, hudci, kominíci
všeci pospolu
zpíváme u stolů.
Poďte sem, rychle sem, ať to unesem!
Koláče, jelita, aj placky s masem.
Kozy, osli, býci, draci
po víně sme všelijací,
všeci pospolu
zpíváme u stolů.

Následuje přání (někdy v rozsáhlejší podobě, než je zde uvedeno):

Došli sme k vám na zápraží
aji mladí, aji staří
Esli nám nedáte pěstí,
vinšujem vám samé štěstí.
Vinšujem pánu i paní
štědré boží požehnání.
Vinšujem tomuto domu
štěstí, zdraví, lásku k tomu.

Při tanci paňmámy či kteréhokoli děvčete s medvědem se hraje a zpívá valčíček:

Jachachachá, jachachachá,
při tanci s medvědem dávej bacha.
Jachachachá, jachachachá,
ať nám pak paňmáma nezapáchá!

Masopustníci vždy děkují za vlídné přijetí a loučí se písničkou:

Masopust držíme, nic se nevadíme
pospolu
Proč bychom se hádali,
když jsme se zas shledali, poznovu.

Spolu pijem, jíme, nic se nevadíme
pospolu,
proč bychom se hádali,
když jsme se zas shledali, poznovu.

Spolu jsme se sešli, spolu se rozejdem
pospolu,
dříve než se rozejdem,
ještě sobě zapějem poznovu.

Spolu jsme se sešli, spolu se rozejdem
pospolu,
dříve než se rozejdem,
ještě sobě připijem poznovu

Průvodu vévodí obrovská rudá důlní chobotnice – symbol zla, které musí být z našeho středu odstraněno. O původu této obludy se můžeme dočíst v epilogu Horování po kahancové písně a tance aneb Tajemství kancionálu zlatohorského. Je to tajemství zejména proto, že mnozí se dodnes stydí za to, že tyto nemravné podzemní potvory s dlouhými chapadly byly nakládány a podávány v octovém nálevu a pojídány. Odtud název osminožců Octopodá. Kdo epilog četl, pak pochopí i zdejší masopustní kramářskou baladu:

V šachtě straší převelice
svůdná důlní chobotnice.
Pod hlavou má velký vak
chapadlama dělá tak i tak i tak.

Před horníky klopí víčka,
svůdně kroutí chapadlíčka,
lidi mocí nemocné
rychle k sobě
přísavkama přicucne.

Hlavu chytí do zobáku,
horník mizí v jejím vaku,
a koho ven vyplivne,
ten má kecy politicky podivné.
zde —REFRÉN—

Dostali jsme babskou radu:
vybrat toho z kamarádů,
kdo se zblázní vášní hned,
že by chobotnici
samou láskou sněd.

Vybrali jsme žrouta Kubu,
žel, neměl dost velkou hubu.
Chvíli mlsal, ale pak
chobotnice zvětšila si zas svůj vak.

zde —REFRÉN—

Nejstarší z nás řek, že v knize
čet, jak léčit tyhle krize:
Ucpat všechny otvory,
do octa naložit důlní potvory.

A tak všichni plni vervy
nachystali jsme konzervy.
Chobotnice, má úcta!
Naložíme si tě pěkně do octa.
zde —REFRÉN—

Nakládáme chobotnice
nemravu baštíme lžíce,
z podzemí to prorůstá
na vysoce prolhaná známá ústa.

Ale …My se žvástů nebojíme,
kysele óbludy jíme.
Bez páteře – žádná kost!
Maličkých je v dole ještě
dost a dost.
zde —REFRÉN—
—REFRÉN—
Jsme v jednom kole,
my tady dole,
co se tu děje,
je na palici.
Koho napadne,
že zemi vládne
kdosi přisátý
na chobotnici?