Pepa Večeřa z Jeseníku se už na to nemohl dívat, jak si během roku jen tak bez námahy rýžujeme na soutěžích v kádích, kdy nám někdo strčí zlato do kyblíku a my ho máme pod nosem, jen ho vyrýžovat.

A že tedy pro nás (a na nás) připraví NĚCO. Už motto propozic ukazuje, že to s tím rýžováním v Zlatých Horách nebude jen tak: „…Hřeben Příčné hory se zahalil do mlhy a vzápětí se větrná bouře s kroupami snesla na lidské mravence, s námahou stoupající vzhůru…“

V pátek odpoledne vyrážíme auťákem z Brna. Parádní počasí, sem tam mráček, slunce pere. Debatíme, že to bude pohoda a proč nás Pepa strašil sněhem a ledem. Do Horního Údolí si tedy troufáme neudržovanou zkratkou z Heřmanovic přes hřeben. A hele, on je tady skoro celý sjezd až do Horního Údolí pokryt zledovatělým uježděným sněhem, tedy než o sněhu bych měl mluvit o ledových až 10 cm hlubokých korytech. Je vidět, že na Zlatohorsku jaro ještě úplně nevyhrálo a paní zima má místy moc.

V Horním Údolí potkáváme zlatokopce a zlatokopkyně z Beaver City, Heřmaničáky se Silverem, Velbloudy a mohutně se zdravíme. Po postavení stanů a vybudování přístřešků z celt se konečně po dlouhé zimě scházíme na pokec v hospodě. Zlatokopecká sezóna začíná.

Venku je krásná jasná noc, každá hvězdička září, ale ochladilo se. Teplota si klesla pod -6. Na zítra si předpovídáme jasno a slunečno, ale k mému překvapení se do rána zatáhlo a napadlo něco sněhu.

Sobotní dopoledne probíhají horečné přípravy na cestu směr Klondike. Každý balí povinnou výbavu, rýžovací pánev, lopatku, krumpáč, ešus s víčkem, fazole, jídlo, pití, atd. Přibaluji i nepovinou výbavu – tekutý kožich – plácačku rumu. Kolem poledne začíná být před Zlatohorskou radnicí značně rušno.

Doklapnutím velké rafiky na hodinách na radniční věži na dvanáctku boj o zlato začíná. Pepa přednáší motto soutěže a přesně v tom okamžiku se zvedá chladný vítr a z oblohy se hustě sypou krupky sněhu. Po prvním úkolu – vyrýžovat zlato ze zmrzlé kostky písku – musím použít první dávku tekutého kožichu a dát i dalším, kteří taky potřebují.

Právě jsem se dozvěděl, že se za městem našlo zlato, ale další postup je poněkud zašifrován a tak každý z nás podle své hlavy vyráží. Zejména Beaveráci jsou nepřehlédnutelní, protože koho by nepřekvapilo, když potká na ulici trapera či skotského horala z 19. století? A ono to není jen tak na oko, jak oblečení a obutí tak i výbava odpovídá době. Nedošlo zde k posunu v čase? Také ostatní zlatokopci budí pozornost, kdo normální by chodil sem tam po městě s báglem jak hrom z kterého trčí násady nástrojů, divný talíř jak od satelitu a dlouhá tyč s praporkem (zvídavý se ptá jaká tyč – no přece „praporek“ k označení claimu). Nakonec všichni směřují různými cestami směr Edelštejn. Jednotlivci se shlukují do dvojic, skupinky se zase rozpadají. Každý ví, že musí být na tom claimu tam v horách první, aby si jako první vybral to správné místo, nakutal vzorek, označil claim a utíkal ověřit a zaznamenat svůj nález do Bergamtu v Horním Údolí.

Mraky se protrhly, vykouklo slunko a při výstupu na Edelštejn začíná být pěkně horko. Dalším postupným cílem je Výrův kámen a pro některé bloudivce pak i Olověná. Na hřebeni to přišlo, těžký olověný mrak nad Olověnou se protrhl a začal ze sebe sypat závěje sněhu. Postup i díky polomům se značně zpomalil. Jak se daří beaverákům?

Dále postupujeme již velmi obezřetně podél starých hornických prací a nakonec s dopomocí starobylého textu z letitého svitku poznáváme to správné místo, tu bonanzu. Konečně. Kolem dokola je neporušený bílý sníh, ne, tam je už stopa – Velbloud už si kus zaclaimoval! Naštěstí je zlatonosné pole dostatečně rozlehlé, tak si rychle prohlížím krajinu a vybírám místo pro vytěžení svého zkušebního vzorku. Ouha. Země je promrzlá na kost. Nakutání pytle kamení, hlíny a písku dělá problémy. A co teprve naložení pytle na záda a cesta do údolí! Klouže to a to dost. Je čím dál víc šero a z mraků se stále hustě sype sníh. Kdy se už objeví ten Bergamt? Konečně. Z mlhy a sněhové vánice vystupují obrysy stodoly a teď už i staveb v Horním Údolí a rýžovnická káď. Na to radši nemyslet, ještě se musí ten pytel, co mám na zádech, odrýžovat. Voda v kádi přes den pěkně vymrzla, dokonce začíná namrzat na rýžovací pánev.

Opatrně propírám ten nakutaný písek s hlínou, ruce rychle křehnou. Nejraději bych s tím sekl, ale pak by ta celá práce vyšla v niveč a vůbec, vždyť v té misce mám určitě spousty zlata. Konečně odplavuji poslední lehké podíly a nedočkavě nakukuji do misky. Plác. Čepice sněhu, která se mi zatím udělala na hlavě plácla do misky. Znovu tedy opatrně ponořit misku do vody, počkat až se sníh rozpustí a znovu zatočit pánví a nakouknout. Zalesklo se! Něco málo tam je. Čekal jsem víc, ale asi jsem si vybral nic moc místo, snad budou druzí úspěšnější. (Pro zvědavce – nakonec jsem měl v misce 5 mrňavých zlatinek, které byly vidět akorát tak pod mikroskopem). No a to je vlastně vše. Postupně přicházeli další a další prospektoři. Ale zlata bylo málo, neměli jsme to správné štěstí. Nevadí, hold příště, už se moc těším.

Večer jsme si pak dali v hospůdce výborný gulášek a až jsme rozmrzli i na zpívání došlo.

Paráda. Jesenický Klondike se vyvedl a dostál přesně svého jména.

zapsal Standa Postbiegl