Autor: Josef Šmoldas

Ne vždy je nutné k vybudování rozhledny ten nejvyšší kopec či horu, jako je třeba Biskupská kupa. Někdy napomůže místo odkud je pěkný výhled do krajiny. A tak když se v roce 1926 otevřel nový úsek silnice z Dolního Údolí na Rejvíz, bylo v jedné ze zatáček postaveno odpočívadlo podobné hřibu. Jeho kamenný základ, který kupodivu přežil až do dnešní doby skoro neporušen, můžete nalézt ještě dnes. Jeho celková výška přes čtyři a šířkou klobouku něco přes tři metry, byl nepřehlédnutelný, ukryl před nepohodou nejednoho poutníka. Cedule na něm oznamovala, že velikou zásluhu na vybudování této silnice měl tehdejší zemský president Josef Šrámek. Pro svou polohu se stal vyhledávaným turistickým místem, jak je z dobových pohlednic patrno. Jsou na nich zachyceni pěší, na kolech, v autech či autobusech. V dnešní době rozmachu cykloturistiky by opět odpočívadlo našlo opodstatnění. A řeknu vám proč.

Asi před rokem a půl jsem si zakoupil nové kolo, má teleskopické vidlice i sedlo, velké množství převodů, brzdy světové značky a je dokonale prodejcem ušito na mou postavu. Od doby kdy jsem jel svou poslední velikou jízdu 9. 10. 1982 s příznačným názvem „Šibeniční trojboj“, což byla obdoba zkráceného triatlonu, uplynulo opravdu mnoho vody. Kola se od té doby hodně změnila. Plavání a běh to mi šlo vždy, ale jízda moc ne, přesto jsme s kamarádem Mojmírem obsadili shodně šesté a sedmé místo. Asi jsem se nepoučil, když nového krasavce jedu vyzkoušet. Koupil jsem ho v parném létě a hned, že ho projedu. Jen tak naší ulicí. Než jsem dvakrát pořádně šlápnul do pedálů, je tu obchod pana Horáka, zahnu po hlavní doleva z kopce, ani nestačí přehazovače převodů. Kopeček k nádraží to už je horší. Říkám si, než bude oběd, zkusím to do Dolního Údolí. Lesem se to jede. Příjemný chládek, předjíždím i traktor. U Pekina nechtě odbočuji na Rejvíz. Do první zatáčky, říkám si v duchu a potom to otočím, ale znáte to. Za zatáčkou už supím jako parní lokálka. Teď to nevzdám, tolikrát jsem to přece vyjel autem. Když právě míjím zatáčku u Hříbku a zaháním myšlenku, že se otočím zpátky, uslyším za sebou cvak, cvak a ještě jednou cvak. To cvaká přehazovačka asi tak čtrnáctiletého kluka. Jako raketa mne předjíždí, zařazuje těžký převod, za ním další a další hoši. Moje nohy kmitají jak lopatky větrného mlýna v tom největším větru a skoro stojím na místě, lapajíc po dechu, za mnou slyším, „nenechte je odskočit „. Nasazuji k nadlidskému výkonu, přece mne nepokoří. Držím se tak padesát metrů, než mne převálcuje zbytek závodníků i s trenérem. Barvou v obličeji připomínám ruský prapor. Přijíždím k zatáčce pod vrcholem, kde jsem pokořen po druhé a to dámou v přiléhavém cyklistickém oblečku. Tvářím se, že se kochám přírodou, zatímco ona mne rychle míjí. Jen jsem si v té rychlosti stačil všimnout, barvu v obličeji měla stejnou jako já. To mne uklidnilo. Na Rejvízu sotva melu nohama, ploužím se okolo penzionu pastýře Gilla. Břeťa zrovna opravuje komín na chalupě. Když viděl tu barvu mého obličeje, málem slítl ze střechy, myslel si, má infarkt. Dvě hodiny trvalo vychladnutí a doplnění vodního deficitu. Domů jsem se vrátil kupodivu v pořádku a nikterak mě to neodradilo. Naopak hned příští den jsem si vytvořil svůj rychlostní rekord, když rudňácký kopec sjíždím sedmdesátikilometrovou rychlostí. Neulítnout mi tenkrát kšiltovka, zmáknul bych to i rychleji.
Z toho plyne, kdyby stálo odpočívadlo u Hřibu tak jako dřív a mohl si tam oddechnout, dojel bych na Rejvíz v naprosté pohodě.