Na pátek třináctého září 2024 jsme měli naplánovánu výpravu do Jílového u Prahy, kde se chystala velká hornická paráda, královský průvod a další honosné radovánky. Vše při příležitosti setkání hornických měst a spolků. Každoročně se takové slávy v některém z hornických měst účastní i zájmové zahraniční skupiny. Kahancové tance KPZH měly být také součástí programu. Chystali jsme se, jak je u nás samozřejmostí, s  pečlivostí sobě vlastní. Dvě zkoušky opravdu proběhly. Na první jsme se domluvili co a jak a na druhé to hbitě secvičili. Připravili jsme slavnostní korouhve obcí, které tvoří části Zlatohorska. Jen ta klubová se starým zlatohorským znakem se stále ještě vyšívá a není k dispozici. Parman tedy požádal Haničku, zda by nějakou náhradu urychleně nespíchla. Hanička si vyžádala nákres vystříhala jakési kusy látky a hlásila, že šicí stroj má v opravě. Parman dovezl v podvečer opravený šicí stroj a Hanička do rána vrčela. No, a klubová korouhev byla na světě jak cumel.

Hrdě vybaveni a perfektně připraveni jsme shlédli předpovědi počasí, abychom se řádně oděli a vyhlédli si tu nejsprávnější cestu. Však ouha! Předpověď čím dál víc předpovídala katastrofu. Vypadalo to, že jsme neměli dávat šít korouhev, ale začít stavět tevat Noach – pověstnou archu.

Proto jsme se zkroušeně omluvili a zřejmě se byli za zbabělce a strachoprdy, neb ostatní se ničeho neobávali. Jen my jediní jsme vystoupení vzdali, neb jsme se obávali, že nebude cesty zpět, na korouhvích plouti nelze a tevat doma nemáme.

Ale již v pátek odpoledne se ukázalo, že naše rozhodnutí nebylo ustrašené, ale naopak – a to byste do nás nikdy neřekli – bylo přímo moudré! Och, jak by nám bylo ouzko, když bychom kdesi v dáli mysleli na naše zoufalé rodiny, trpící v proudících záplavových vodách bez proudu, lidského tepla, hřejivého slova, ba i bez pomocných rukou.

Malé ručeje se staly bystřinami, bystřiny dravými potoky, dravé potoky bouřícími řekami a bouřící řeky ničitelkami. Voda brala vše co bylo cestou. A kde nebrala, tam navalila to, co pobrala výše. Všechny cesty možná kamsi vedou. Ale z Jesenicka ani zpět cesta nevedla ani jedna.

Jak zvesela komentoval náš kahancový badatel Pabko: „Solidárně jsme napouštěli sklepy vodou, abychom ulehčili řekám, ale nepomohlo to.“

Tím, že jsme nejeli, ochránili jsme domovy před nejhorším. Teď je na nás všech, abychom pomohli těm, kteří neměli šanci se ochránit před bouřícími vodami. Na začátku prázdnin 1997 jsme také zažili katastrofu. Ale pak alespoň následovalo léto. Teď přichází chladný podzim se zimou na krku. Prosíme, pomozte, jak můžete. Např. na Člověk v tísni či další dobročinné organizace.