Protože i náš předseda ochořel, přejeme mu prvně rychlý návrat kondice. Podzimní sychravé a mlhavé počasí mnohým lidem působí chmury, které mohou být zesíleny zcela nouzovými stavy, v nichž se nesmíme klubově klubat ani nijak jinak scházet (to jen šéfové smějí do hospod, které mají být zavřeny), či fakt chorobou. Na každého občas padne. Někdy depka, někdy vás zas něco napadne. Třeba nervózní pes. Mne taky občas něco napadne, teď zrovna taková strašná kravina, na to, co vida i nevida. Tak to přikládám pro chvíle nouze. (Doufám, že to neberete jako zlehčování těžké situace! Kdyby si lidé v koncentráku nevymýšleli žerty, určitě by na tom byli psychicky mnohem hůř. )

No, a tak ze mne zrovna po utužení nouzového stavu vypadla TATO vakcínová píseň!

A pokud mému mizernému záznamu nerozumíte, pak přikládám textík:

Píseň vak cínová

Doma, zavřeni doma, to je pohroma!
Červený hadr, ten rudý hadr
si lepím na dr – žku, zkoušku osudu
podstoupím zkoušku,
lepím si roušku na hubu, na hubu!
Má milá rouška škádlí má ouška,
mlží mi brýle mile.
Lepím i škvíry, aby ty viry nebyly pošetilé.
Vida, co vida! S virem korida.
Do boje se vydám, covida zabiju.
Mám tu pytel cínu,
mám tady vak cínu.
Až vira tím cínem,
tak se zpiju vínem,
až vira tím cínem
poliju – zabiju.
Mám pytel cínu, plný vak cínu,
nemusíš se vira bát!
Rozpálím pájku, vir zařve:
„Jáj! Ku – rňa!“
A my se budeme smát.

A pokud se vám to zdá až moc ujeté, pak přidávám melancholickou podzimní blůzku ZDE. A protože jsem to natočil na první šup na foťák, je možné, že slovům nebude někde rozumět, neb foťák na piánu bral především to piáno. Proto také přikládám i text:

Smutný anděl
Smutný anděl se sovími křídly
se ranním chladem _rozechvěl tak,
že pestré listy v tom mrholení zřídly
a údolí se topí v šedošedý mrak.
Soví křídla tiše leží v křoví
a bosý anděl zlehka odchází
proč létat nechce, to nikomu nepoví,
proč pohodil svá křídla jen tak do mlází.
Malá víla se zatřpytila v mlze
_zachumlává se do těch perutí
šťastná je a lebedí si tuze,
že ji ráno vstávat vůbec nic nenutí.
Stařičký pán zarazil se v chůzi
_do křoví se s údivem zahleděl.
Co to tam svítí? Co je to za iluzi?
To, že žijí víly, no, to jsem nevěděl!
Malá víla nebyla vůbec hloupá
_v podšívce se _chechtá, jako divá
stařičký pán teď s křídly vzhůru stoupá
a mile se přitom přihlouple usmívá.
Smutný anděl a jeho prázdné oči
hledí nepřítomně kamsi do Země,
proč se jak blázen s námi tak rychle točí –
jó, života marnost, působí dojemně.