Autor: Josef Šmoldas

„A studánka nám zamrzla,“ říkám si, jeda kolem Hřibu na běžky. To je v mrazech, které nám uštědřuje stále „teplejší“ planeta, celkem přirozené.

Vypravil jsem se tedy, vybaven tekutým svetrem, ohněm a mečem, napravit děj věcí běžných. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem nalezl studánku tekoucí, i když jinak dvoumetrový vodotrysk měřil kolem pěti centimetrů. Tak se opět potvrdilo, že voda z podzemí Hunohradu je teplá a nezamrzá ani v mínus dvaceti stupňových mrazech. Dokonce je možné vidět, jak se z vody kouří. Prolezl jsem tedy všechna možná místa usazenin a voda opět vytryskla do původní výše, jako by si chtěla vynahradit tu dobu útlumu.  Nemohl jsem si nevšimnout záhadných stop kolem prameništní štoly, podezíral jsem napřed hunohradského vodníka, neboli správce dávného vodovodu, ale ten zřejmě, aby mne zmátl, se proměnil v lesní myš a to jste neviděli, jak se rychle snažil ztratit v záplavě sněhu. Kroutil jsem hlavou nad všemi těmi věcmi a tu najednou se odkudsi vynořil pastýř Gill a říká:“Ta studánka furt teče!“ Pak si opět povzdychl, že ten Rejvíz se čím dál víc přibližuje podobě Hunohradu a proto je ta voda čím dál více kalnější. Odjíždím a napadá mě, co ten myšák na prameni, kalňačka z podzemí a nakonec ten Gill, mají společného? …zpropadený Hunohrad! Doufám, že nás alespoň na jaře nechají studánku vyčistit a spustit.