| Autor: Vladimír Začal | 

Kolik se stalo zločinů v Cukmantlu, asi nikdo neví. Přesto knížka naší klubové členky Zdenky Kašparové jeden z nich barvitě popisuje. Líčí život zdejších obyvatel s téměř statistickou přesností. Tak nějak to mohlo být i s názvem města. Osobně při debatách o původu názvu Cukmantl dávám přednost verzi s ukradeným kabátem před zlomenou větví borovice nebo větrem odneseným kabátem. Proč? Protože to zapadá do mých zkušeností s místními zvyky. Tím nechci naznačovat, že naše město je prolezlé zloději nebo snad trpí nedostatkem kabátů. Spíše se můj názor opírá o zmínku v Cukmantelské kronice z roku ……“o loupeživém hnízdu…“ Také zkušenost mého dědy, který si v hotelu Titze někdy kolem roku 1962 položil krabici s nově zakoupenými botami pod stůl a než se vrátil, s natočeným pivem, byl bez krabice i bez bot. Druhý den naplnil novou krabici popelem z kamen a opět ji tam uložil. Za malou chvíli zmizela beze stopy – zloděj byl rychlejší než zajíc z Niederguntu. A to se luxusní hotel už jmenoval Dělnický dům, zrcadlová předsíň byla vybavena provizorními stoly „na stojáka“ a na boty i kabáty si šlo poměrně lehce vydělat v zestátněném Főrsterově podniku naproti nebo v rozvíjejícím se hornickém či geologickém odvětví národního hospodářství. Vůbec nehoruji pro změnu názvu města po každé krádeži např. na Cukstiefel atd. Naopak si říkám, že ten ukradený kabát v začátcích našeho města, musel být docela velkou aférou, když to skončilo stanovením názvu města. Možná, že královský posel, který měl za úkol pojmenovat nepojmenované osady využil/zneužil své pravomoci a odvděčil se minulým obyvatelům za ztrátu svého kabátu. V každém případě jsem při čtení knihy „Zločin v Cukmantlu“ nejen dostal chuť na snitzel a později mně dostaly špekové knedlíky. Po následném obědě se skutečným šnitzlem, jsem zhltl i celou knihu na posezení a nezbývá, než ji opravdu doporučit všem milovníkům romantického života v Cukmantlu. Poslední dobou tichá členka Klubu přátel Zlatých Hor, tak o sobě dala velmi hlasitě vědět a nám čtenářům nezbývá než čekat na další příběhy z pera autorky, o našem tak známém prostředí. Protože konfrontace s místními zvyky a událostmi nás baví, zvláště když ještě dnes nějaká místa či osoby z příběhů důvěrně známe, byť by to byla „jen“ zlatá lžička.