| autor: Zdenka Kašparová | 

Když se o někom řekne, že „má za ušima“, hned každý ví, co to znamená. Že ten, kdo za těma ušima má, je šibal vykutálený, hlava otevřená a liška všemi mastmi mazaná. V městě Cukmantlu se ale od určité doby o takovém filištínovi říkalo, že „má niské cíchy“. To bylo tak…

Už delší dobu se pláteníkům nikterak dobře nevedlo. Obchod šel špatně a tkalci byli na tom čím dále tím hůř. Ty tam byly doby, kdy si šikovný tkadlec vydělal pěkné penízky. Teď sotva uživil rodinu. O sukno nebyl zájem. A přitom plátno z města pod Biskupskou kupou bylo vyhlášené. Jemné i hrubší a všech možných barev. Vybral si pán i kmán.

Na dolním konci města, v uličce u potoka, měl domek pláteník Franz. Žil tu se svou ženou Adélkou a pěti dětmi. Měl se co ohánět; uživit početnou rodinu, to dalo nějakou práci. Byl ale tkalcem zkušeným a z jeho stavu se odvíjelo plátno tenké, kmentové. Na jemné panské košilky, hladké ubrusy i hebké povlaky na prachové peřiny pro vrchnost. I na něj však dolehly těžké časy. Ač odváděl dobrou práci, nikdo nechtěl plátno kupovat. Jakoby ani látky zapotřebí nebylo. Cožpak se lidé přestanou oblékat, šít nové šaty, cožpak přestanou prostírat ubrusy a povlíkat peřiny? Durdil se ustaraný Franz a přitom proháněl člunek prošlupem, až se stav otřásal. Ale ať brblal jak brblal, jeho krásné sukno faktor opět odmítnul. V sobotu proto poslal ženu na trh ke kostelu, ale vrátila se s celým štůskem zpět. Nikdo neměl zájem. Takového plátna že mohou mít, a za pár grošů! „A krásnější modré barvy!“ vyprávěla v slzách Adélka, když se vrátila z trhu. „To mi povídej, a kde asi tak?!“ vyjel na ženu rozzlobeně Franz. Prý v Nise. To už ho opravdu dohřálo. Tak v Nise?! Vždyť kam se hrabe niské plátno na jejich cukmantlovské! Kdepak, to je určitě jen proto, že Nisa je veliké město! Franz řádil a nadával hůř než špaček, kterého drželi v klícce na okně. Nakonec prásknul dveřma a odešel do hospody. Vrátil se sice až k ránu, ale zlost v něm pořád bublala. Jedinou vadou na kráse, kterou byl ochoten svému plátnu přiznat, byla ta barva. Druhý den, sotva sluníčko pošimralo zlatými paprsky věže kostela, vstal pláteník jako obvykle, ale místo aby usedl ke stavu, ukrojil si kus chleba, a že skočí do lesa, podívat se jak letos kvetou borůvky. Loni se jich urodilo málo, a tak není divu, že pak nemůže plátno obarvit na modro jak se patří. Zatímco Adélka doma lomila rukama a naříkala, že se jí muž spustil a že nechce pracovat, a co s nimi bude, snad že půjdou žebrotou, kráčel Franz přímo na Zlodějské louky a dál, po úbočí Příčné hory. Okukoval nespokojeně borůvčí – narezlé a téměř bez kvítků. Nakonec se posadil do mechu vedle studánky, vytáhl krajíc chleba a pustil se do jídla. Když pojedl a popil čisté pramenité vody, rozhodl se, že půjde domů. Vtom, kde se vzala, tu se vzala, kousek od něj se z houští vynořila stařena. Pláteník ji hned poznal. Přebývala ve staré chýši, kousek pod vrcholem hory. Chodívala po okolních lesích a sbírala byliny. Lidi se jí báli; povídalo se, že prý umí čarovat. A tu Franze napadlo, že se báby optá na radu. Jak to udělat, aby zase jeho plátno bylo žádoucí. Stará ho vyslechla, pokývala hlavou a řekla: „Dám ti radu, dám, ale co za to? Sám říkáš, žes chudý.“ „Můžu ti dát celý štůsek jemňoučkého plátýnka,“ nabídl babce tkadlec. „Dobrá,“ souhlasila, „přijď zítra touhle dobou. Přines sukno a dostaneš dvě rady. Kterak obarvit na modro bez borůvek a jak dobře prodat.“ Franz zajásal; rychle poděkoval a rozběhl se domů.

Na druhý den, přesně v tu dobu co včera, čekal u studánky s pěkným štůskem látky pod paží. Konečně se dočkal. Stařena si pozorně prohlídla plátno a uznale pokývala šedovlasou hlavou: „Mistr jsi, jen co je pravda!“ Pak vložila do ruky Franzovi na čtyřikráte složený kvítečkovaný šátek. „To je pro Adélku,“ pravila a dodala: „Uvnitř máš radu. Nahlédnout smíš až doma.“ Pláteník s díky utíkal do Cukmantlu. Když přišel domů, vyprávěl Adélce, co se mu přihodilo. Pak jí předal šátek, předtím z něj ale vybalil kousek papíru. Na lístku stálo:

„Plazí se a roste lehce,

kde ni tráva růsti nechce.

Podívej se pod nohy,

tam skrývá modř oblohy!

Plátno utkej,

draho prodej!

Rozluštění najde hravě,

chytrý tkadlec ve své hlavě!“

Franz jenom zalapal po dechu. Za tohle dal babizně celý štůsek nejjemnějšího plátýnka?! Aby ji husa kopla! Já hlupák! Já matěj důvěřivý! Neměl jsem peníze, ale měl jsem aspoň plátno – a teď nemám vůbec nic! Babici utopit je málo! Láteřil a klel tak strašlivě, až se nakonec dopálila i Adélka. Popadla putýnku s vodou a chrstla ji Franzovi na hlavu. A doporučila mu, ať se zkusí nad psaníčkem trochu zamyslit. Jen tak mu ho babka přece nedávala. Ten si vytřel vodu z očí a uznal, že má žena pravdu. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Trápil se jeden, druhý, třetí den… Chodil jako vrtohlavý po maličkém dvorku a mumlal si říkanku. Adélka, v novém šátku, se na něj dívala z okna. „Jediné, co se tu všady plazí, je rdesno,“ otočil se po ní. Žena se zadumala: „Poslyš, Franz, mně se zdá, že mi kdysi prabába vyprávěla, že jí vyprávěla prabába její prabáby… teda vlastně ona to byla praprateta její prabáby… nebo naopak…?“ „Co?!“ zavyl pláteník. Adélka sebou škubla a uraženě pravila: „Nic, jenom to, že ptačím rdesnem si barvila jupku.“ Franz zalapal po dechu: „A to mi říkáš až teď? Jen tak?!“ „A jak bych ti to asi měla říkat?“ pokrčila dotčeně rameny a práskla oknem. Franz už na víc nečekal. Naškubal co nejvíce rdesna a uháněl za místním barvířem. Naštěstí to byl jeho kamarád. Leč nešlo to tak lehce. Více jak týden trvalo, než přišel barvíř na dávno zapomenutý recept, jak dostat z rdesna krásnou modrou barvu. Pak obarvil sukno, které mu Franz přinesl. Když plátno uschlo, čekalo ho rozluštění druhé části hádanky. Hm, ale ať dumal jak dumal, na nic nemohl přijít. Nakonec se rozhodl, že to riskne a zaběhne přes kopec do Heřmanovic. Zrovínka se tam měl konat výroční trh. Na takovou slávu se sjede celé okolí. A taky ano. Lidu tam bylo – inu jako na trhu. Franz položil plátno na obrácenou krosnu a čekal na kupce. Dobře si všimnul, že se lidem modré sukno líbí, dokonce i pánům, ale když řekl, že je tkalcovský mistr z Cukmantlu a toto je jeho práce, každý se hned otočil a šel dále.

„Krutibrko,“ mručel si pod nos Franz, „ale kdybych řek‘, že je z Nisy, i kdyby mělo plátno uzlíky, ruce by mi utrhali, hlupáci!“ A jak to řekl, rozsvítilo se mu v hlavě a začal hned vyvolávat: „Niské plátno! Niské cíchy! Kupte si poslední novinku z velikého města! Nic jiného se teď v Nise nenosí!“ V mžiku byl okolo něj dav kupujících. Tak tak že se nepoprali! Každý chtěl zázračně modré plátno z Nisy. Nakonec ho Franz prodal bohatému pánovi z Vrbna.

Když přišel večer domů a vysypal na stůl zlaťáky, Adélka jenom spráskla ruce. A že nebyl Franz sobec a přál i ostatním, oběhl všechny pláteníky a poučil je nejen o modré barvě rdesna, ale také o „zázraku z města Nisy“.

Uběhl nějaký čas a do Cukmantlu se opět navrátilo bohatství a hojnost. Tkalci i barvíři vylepšili své dílo, ale nové modrobílé plátno i nadále nazývali „niskými cíchami“. Sukno se stalo vyhlášeným a prodávalo se nejen v širém okolí, ale dokonce se vyváželo až do Lipska, ba i do Hamburku. A kdoví, odtamtud třebas i do celého světa. A Cukmantelští? Ti se smáli do hrsti, ale v tomhle punktu drželi všichni při sobě, a tak nikdo nikdy neprozradil, jak to vlastně s těmi „niskými cíchami“ bylo.