Milošovy vzpomínky na výpravu do Atlantidy

Posted by | · | Historky, zážitky

Autor: Miloš Smolka

Někdy na začátku léta, už ani nevím kde to bylo, mně Šola říká. Nechceš do Řecka na jachtu? Seděli jsme v hospodě po orienťáku, nebyla potřeba žádná rychlá odpověď a tak jsem se měl čas zasnít a nespěchat s odpovědí. Řecko, kolébka civilizace, je to místo kde se v hluboké minulosti děly věci. Tam někde ve vlnách pod Aténami bojovali Řekové o přežití s obrovskou přesilou perského loďstva a vyhráli. V místech, kde budeme brázdit moře mezi ostrovy, hledal léta Odysseus cestu zpět na Ithaku za svou manželkou, kde o ní musel bojovat se ženichy, aby ji získal zpět. Zde se změnil starověký svět, když někde kolem roku 1700 před Kristem vybuchla jedna z největších sopek v dějinách v místě dnešního souostroví Santorini.

Jestli pojedeš, pojedu taky, volal mě to Roman, zaslechl jsem jakoby z dálky Šolu. Jedu. Ani jsem nemusel moc přemýšlet. Taky jsem tam ještě nebyl, dodal Šola a bylo to. Oba víme, že je Roman bezva chlap a takoví lidé jsou obklopeni zase jen bezva kamošama. Bude to fajn, řek jsem si a pustil Jachtu a Řecko z hlavy. Termín byl od 8 do 17 října, času dost. Mezitím probíhalo krásné léto, týden jsem strávil v Polsku na orienťáku. Ze Šolou a Ivou, jeho ženou, jsme jeli v září na pár dnů do Benátek na Bienále a na procházky po ostrovech na laguně. Vyřídili jsme vše na jedné schůzce a pak si dvakrát či třikrát zatelefonovali a jen něco upřesnili. A to oni po čtyřech dnech pokračovali dál do Slovinských hor a já jel z Mestere přes půl Itálie vlakem domů.

Druhého června přišel první mejl od Romana (Hola, dobrá zpráva. Máme další dva kumpány –Miloše a Šolu). Do druhého července přišlo šestnáct mejlů a já jsem naprosto přestal vnímat o co jde. A to jsem netušil, že do odjezdu jich přijde ještě okolo padesáti.

Napsal jsem Šolovi, který má desetkrát víc práce než já, má náročnou ženu, stará se o maminku a nemocnou sestru, že na mejly kašlu a jestli bude něco důležitého, ať dá vědět. Zjednodušil jsem si to. Musel za mě vyřídit několik věcí a moc mu za to děkuji, možná bude zažívat podobné věci až také zestárne. Zběžně a náhodně jsem hledal v mejlech nějaké důležité informace a objevil jsem tam schůzku na začátku října ve Zlatých Horách. S potěšením jsme na schůzce se Šolou poznali skoro celou výpravu. Pár týdnů před schůzkou jsem se Hanky Pavlíkové, když jsem ji viděl na orienťáku zeptal: „Haničko, nebude v té partě kolem Romana, s kterou jedeme do Řecka, nějakej chytrolín?“ a rychle jsem dodal: „Znáš to, jeden takovej a otráví celou posádku.“ Hanka se zamyslela: „Ano… bude. Můj chlap.“ Dlouhodobej, polovyhaslej vztah a jeho následek. My kluci to máme jinak, my, když si někoho zamilujeme, tak je to nastálo.

Postupně jsem si z toho širokého proudu mejlů začal chronologicky zapisovat, kdy v kolik a kde se ocitneme po odletu z Vídně. Do Vídně nás vezl Šola a ten to má zvládnuto, mám to s ním vyzkoušené, po cestě jsme stihli i volby do parlamentu v Dolních Dunajovicích, takže republika bude šlapat dál. Se Šolou se cestuje dobře, byl jsem s ním v Izraeli, několikrát v Itálii, v Turecku, v Dánsku a nevím kde ještě. Důležité je, co se bude dít v Řecku, a to šlo mimo mě i Šolu.

Jako jedinej z party jsem měl problém se zavazadly, nějak jsem nepochopil pokyn, že je rozdíl mezi cestou tam a cestou zpět, že tam můžeš jet s jiným zavazadlem než zpět, trochu to zjednodušuji, abych to dodatečně pochopil. Stejně jsem to tenkrát a ani teď nepochopil, ale jaksi to dopadlo. Z těch svých poznámek jsem zjistil, že nemáme vyřešenou noc po příletu a také tři čtvrtě dne, než nás pustí na loď. Vyšlo mně, že je to dvacet hodin mrtvého času, který musím nějak zaplnit. Nevím, jak to měli vymyšlené kluci, ale my jsme už pár dní v česku věděli, že do Atén jezdí metro i autobus.

Byl to splněný sen, toulat se aspoň několik hodin deštivými Aténami kolem Akropole uličkami, kde se chodí od nepaměti za sebou, protože se tam dva lidi s obtížemi vyhnou, poté navštívit Hadriánův oblouk, na kterém čas nezanechal skoro žádnou stopu a zase si odpočinout v parku před parlamentem, kde jsme se v místním nonstop stánku občerstvovali hned po příjezdu z letiště a odkud jsme se na noční okruh starobylými Aténami vypravili. Když jsme se kolem čtvrté hodiny vraceli busem na letiště, uvědomoval jsem si už jen únavu. Nevyspím se na židli, to vím a lehnout nebylo kam. Trochu ze mě únava spadla až na molu v Piso Livady na Parosu, kde jsem zůstal nějakej čas sám a hlídal zavazadla. Bylo teplo, svítilo slunko a dalo se lehnout klidně na zem. Zbytek posádky šel obhlídnout přístav a dát si někde kafe. Na molu byl čilej ruch, stále někdo přijížděl a odjížděl a nejhorší bylo, že se pár metrů ode mě, houpala naše loď, na které se nic nedělo a kam jsme mohli až navečer. Počkal jsem, až se někdo vrátí, vzal si spacák a šel hledat místo, kde se trochu prospím. Tři hodiny jsem spal v borovicovém lesíku na kopci, nad vesnicí s modrým mořem. Jako znovu narozenej, začal jsem vnímat klid a krásu kolem sebe. Teď byl čas na povídání s klukama, než nás pustí na loď. Šest dnů pohody. Na Romana a Sluňáka, dva geology, jsem měl na ty dny spoustu otázek.

Téměř jsme se dotýkali při výšlapech do vesnic na Santorini popela a kamenných pum, které tu zůstaly a jsou jasně viditelné po výbuchu sopky před 3700 lety. Prošli jsme si Nea Kameni, zašpuntovanou sopku, která kdysi způsobila takovou katastrofu ve starověku a která je někde dole připravena se zase někdy ukázat v plné síle. Křižovali jsme čtyři dny moře téměř bez ryb od ostrova k ostrovu. Kterýsi den jsem na pár vteřin zahlédl vedle lodi delfína a asi jsem byl sám. Ze břehu jsem taky nezahlédl žádnou rybu ani ježka. Pod vodou, když jsme se potápěli, taky nic. Schovali se před náma.

Šola zabral kajutu pro nás dva vepředu. U hlav se kajuta zužovala tak, že bychom museli mít hlavy přes sebe. Úzké i pro čerstvé milence. Ani jsme tam nezkoušeli spát spolu. Venku bylo teplo a pohodlné sezení, na kterém se dalo slušně spát pod tmavým, hvězdným nebem, které toho tolik vidělo.

Po první noci ve slabém spacáku jsem se nachladil, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, plaval jsem s chlapama, potápěl se a popíjel večer to co ostatní a hezky se bavil. Tady nikdo nikomu neskákal do řeči, zkušená parta. Dozvídal jsem se nové a zajímavé věci a chlapi hýřili vtipem. Myslím, že jsme do ní ze Šolou dobře zapadli. Po druhé noci na palubě mně bylo hůř, ale nevěnoval jsem se tomu, zlomím to, myslel jsem si. Počáteční radost a dobré pocity postupně vyprchávaly. Vnímal jsem vše jinak a bojoval z mrzutostí a přecitlivělostí, prokašlal jsem celou noc. Chlapi hned od první chvíle začali slovanskou družností zvát metr a půl vysokého řeckého kapitána, který nám nakonec po výmluvě, že bude bouřka, utekl o den dříve kvůli jinému kšeftu na kávu, kořalku a jídlo. Týden jsme ho živili a napájeli, neměl s tím žádný problém, bral si i proteinové tyčinky, které si na polici uložil Zavoš, nechal se krmit a byl tak drzej, že ráno přišel, rozhlédl se a jako by nic řek „kafe“ a dva naši kluci se málem přetrhli, kdo mu ho udělá dřív. Asi je to pozůstatek třistaleté poroby, kdy jsme sloužili Habsburkům. Tak nějak to máme stále v sobě. Nezaměňoval bych to, ale se slušností ani s pohostinností, je to hloupost.

Ten poslední den, o kterém kapitán tvrdil, že bude bouřlivý, jsme seděli za slunného dne a bezvětří na lodi a čekali třičtvrtě dne, než si loď někdo přebere. Prošli jsme si na střídačku cílové město našeho putování po velkém a krásném Řecku. To už jsem ale skoro nemohl mluvit, měl jsem namožené všechny vnitřní svaly z neustálého nočního kašle a modlil jsem se, až mi doma někdo předepíše antibiotika.

Ale, všem děkuji za přátelství, trpělivost a opravdovost. Není moc podobných skupin, ze kterých sálá tolik dobrých vlastností, hravosti a tvořivosti. Nepočítal jsem s tím, že napíši přes tisíc slov bez zápisků nezbytných, aby se to, o čem se píše, bylo vyvážené a okořeněné již zapomenutými bonmoty, postřehy a náhodnými přestřelkami, které už nikdy nebudou vyřčeny. Budou ale jiné a to je moc fajn.

Tak čau zas někdy na další výpravě!

No Comments

Leave a comment

You must be logged in to post a comment.