Autor: Jiří Zavoš Zavadil

Jak jsme již psali ZDE, vypravili jsme se do míst, která s největší pravděpodobností dala později vznik bájím o Atlantidě. Jirka Zavoš však své vzpomínky zachytil do báječně sestavené kroničky. Prosím, počtěte si : )

AŤ LAŇ TÝDÁ

Řecko – Kykládské ostrovy

Théra – Santorini

Loď ADEMARE

Kapitán Vasilakis Elftherios

Posádka Pavel Pabko Bobko

Pavel Sluňák Brhel

Roman Parman Pavlík

Pavol Papek Petrek

Mojmír Mračanský Račanský

Miloš Mlhoš Smolka

Vladimír Šola Soldán

Jiří Zavoš Zavadil

Pátek 8.10.2021

Po předcházejících přípravách nastává ten velký den a já se v souladu s plánem nacházím u Senima v Olomouci. Sice o něco dříve, ale včas. Plánovaný odjezd je v jednu odpolední. Abych náhodou nezmeškal, nechal jsem se odvézt synátorem o trochu dříve. Jíst se má v klidu a pomalu. No přijel jsem o půl dvanácté. Procházkou kolem budovy jsem nezpozoroval nikoho podezřelého, takže zatímco jsem v místní restauraci v klídku tlačil do hlavy svíčkovou, přihrnuli se Zlatohoráci a poté i Šola s Milošem. Na parkovišti proběhl nácvik přebalení zavazadel palubních a podpalubních a hurá na Vídeň. Po cestě se řešily volby, kde a kdy to spácháme. Nakonec před Břeclaví to vyhrály Dolní Dunajovice. Situaci jsme řešili konspirativně odbočkou dříve, abychom se mohli projet po parkovišti kamionů, na jehož konci jsme se profesionálně vyhnuli cyklostezce a opět nasadili požadovaný kurz. Místní dvě volební komise byly z naší přítomnosti nadšené, protože si okamžitě spočítali, že budou mít 105% volební účast. Zdárné odvolení jsme chtěli oslavit v místní cukrárně, leč v rámci kovídkových opatření nás vykázali s tím, že obsluhují jen venku. A venku bylo plno. Ostatně bezmála i uvnitř. Všichni asi byli zaměstnanci cukrárny. A potom, že nemáme v Česku přezaměstnanost.

V Břeclavi jsme odbočili ještě k poslední pumpě na dálniční známku a jiné potřebné záležitosti, třeba cigáro. Odbočování bylo doprovázeno zamyšleným Papekem: „Tady jsme vždycky míjeli červeně blikající barák. Myslel jsem si, že tu berou krev. A ono je to bordel.“

Je třeba pochválit pohodlné a inteligentní vozidlo, po cestě si spokojeně popípávájící, které k přepravě poskytnul Šola.

Vídeň. Čas je pojem relativní a pomíjivý, ale při příjezdu na dohled města jsem začal nabývat dojmu, že letadlo nemůžeme stihnout. Mé okolí nevykazovalo žádné náznaky nervozity, tak jsem se z fáze tečné hodil do fáze netečné.

Parkoviště Šola předem zarezervoval, takže po jednom poznávacím okruhu kolem letiště jsme úspěšně zapluli na naše stanovené parkovací místo. Následovalo dokončení přebalení zavazadel, zrychlený přesun k odbavení v mase dalších cesty chtivých lidí, další zrychlený přesun, vzápětí zrychlený odsun po zjištění, že se nacházíme na špatném konci budovy a konečné dosažení vrcholu v podobě brány, neboli gatu. Just in time. Let v pohodě, přílet do Athén na čas, zhruba po třech hodinách letu . Zpět jsme letěli zhruba hodinu. Zajímavé. Opět se potvrzuje, že čas je pojem relativní a pomíjivý. Buďme odvážní, vše zprůměrujme. No a je to. Oba dva lety jsme letěli vlastně stejně – dvě hodiny.

Následovala další turistická aktivita za účelem nalezení úschovny zavazadel, kde bychom do ranního letu ustájili naše zavazadla, zatímco my se budeme flákat po městě. Při zdolávání šesti velmi dlouhých pasáží pohyblivého chodníku jsme narazili na občerstvovací stanici v podobě rakouských spolucestujících z letadla. Dá se říci, že velmi sladký nápoj s příchutí meruňky nebyl až tak osvěžující, jak jsme si představovali. Následovalo uschování zavazadel, nalezení spoje do města a přesun hromadkou cca 45 minut do centra Athén. Najednou jsme stáli před řeckým parlamentem na ulici Othonos. Tam jsem si uvědomil, že já debil jsem nechal všechno jídlo v úschovně na letišti. V mém případě tedy došlo na ověřování vědecké teorie, že hlad je transformovaná žízeň. Že by tuto teorii znali všichni z posádky? Útrata v přilehlém stánku za plechovkové pivo byla zcela jistě minimálně za poslední hodinu rekordní. Ale jinak jsme se chovali civilizovaně. Plechovky se nevyprazdňovaly přímo u stánku, ale kulturně v přilehlém parku ve stínu zmíněného parlamentu u krásné fontány. Zlatohoráci, ač nemaje kahance ani jiná svítidla, střihli jeden kahancový taneček i s popěvkem a loudavě jsme se vydali, za začínajícího deště, k hradu. Tedy Akropoli. Cestou se Milošovi poštěstilo najít deštník, čímž se vyhnul dalšímu případnému moknutí. Je třeba podotknout, že deštník byl za pár hodin čestně pasován do hodnosti deštníku putovního. Nakonec jsme dorazili pod hrad a po chvíli váhání jsme se vydali cestičkou, občas na šíři ramen, mezi domečky vzhůru. Místy mi připadlo, že za chvíli vpadneme někomu do kuchyně. Tuto skutečnost stvrdil Roman krátkou jednoaktovkou nazvanou „Baba z Akropole“. Zkráceně – také byste vystartovali po člověku, který Vám v předsíni skáče po stole, byť ve chvályhodné snaze o dosažení co nejlepší fotografie. Ještě štěstí, že nerozumíme řecké řeči. Zvláště pronášené velmi rychle a velmi nahlas.

Tak nějak jsme se prošlapali do dalšího dne.

Sobota 9.10.2021

Po obkroužení hradu kolem dokola někdo vyřkl myšlenku, že ještě chce vidět Hadrianův vítězný oblouk, tož Roman opět nakouknul do svého přístroje a nasadil kurz. Po cestě jsme potkávali již uzavřené taverny a vinárničky. Ale i právě zavírající. A právě v takové jedné jsme si dali po kapce vína na osvěžení a loudali se dále k oblouku. Oblouk jsme si prohlédli zblízka i z dálky, po vzoru našich asijských přátel pořádně nafotili a vrátili se do parku u parlamentu. Návrat jsme opět oslavili plechovkovým pivem. Stánek byl stále otevřen. Pravdou zůstává, že ačkoliv jsme si prošli velmi malou část města, starověk a vůbec historie je znát na každém kroku.

Cestou zpět na letiště jsem si mimoděk všimnul, že náš autobus se pravděpodobně honí se sanitkou. Zatímco ostatní klimbali nebo byli v jiné části autobusu, pozoroval jsem dobrých dvacet minut modré majáčky sanitky, která jela vcelku v poklidu po dálnici, stejné jako náš autobus. Autobus to měl trochu komplikovanější. V pravidelných intervalech odbočoval mimo dálnici do, říkejme tomu chobotů, kde byla zastávka autobusu. Občas někoho vyhodil, nenastupoval už nikdo. Závěrečné zastávky už projížděl zásadně lehkým průletem. Sanitka se u chobotu autobusu vždy vzdálila, protože do něj nemusela. Zajímavé bylo, že autobus ji vždy před dalším chobotem, při nekompromisním dodržování minimálně maximální povolené rychlosti, dohnal. Odbočení k letišti zmařilo potvrzení hypotézy naplnění možnosti dohnání a předjetí sanitky autobusem.

Takže letiště kolem půl čtvrté, kde jsem konečně zahnal hlad pizzou (již mnohokráte jsem tento pokrm chtěl psát pěkně foneticky česky, ale opravdu to nejde) zakoupenou za 3.95 EUR, což se nemusí zdát, ale jednalo se o výbornou cenu. Následoval marný společný pokus o nalezení úschovny. Zkoušeli jsme to na poschodí odletů, což se mi nezdálo. Vydal jsem se o patro níže na poschodí příletů, tam ji našel. Rozbili jsme židličkový camp a postupně různě pospávali a popocházeli až do ranních hodin. Po sedmé ranní následovalo vyzdvižení zavazadel a, co jiného, zrychlený přesun do odletové haly k odbavení zavazadel. První myšlenka po příchodu do haly – tak tohle už fakt nemůžeme stihnout. Tou frontou nejsme schopni se prokousat do konce týdne, natož do půl hodiny. Takhle to nějak to vypadá v Indii nebo Číně. Za neustálého pošoupávání se frontou začal Miloš přehrabovat své osobní palubní zavazadlo za účelem nalezení svého nože a jeho přendání do podpalubního zavazadla. Že o něj nechce přijít, tomu rozumím. Jenže když ho nenašel ani na pátý pokus, nastal druhý problém, jestli ho náhodou neztratil, protože si není jistý, jestli ho dával do podpalubního zavazadla. A že se tedy musí podívat do podpalubního zavazadla, které bylo u Šoly ve vedlejší frontě. Naštěstí už byl na řadě s odbavením, takže z toho sešlo. Šola měl u okýnka s odbavením nějaký problém, ale nakonec se probojoval přes naše asijské a jiné spolucestující k nám, abychom teď už opravdu sprintovali k bezpečnostní kontrole. Jsem asi debil, protože ačkoliv jsem se na tuto proceduru připravil pečlivěji než na první ve Vídni, opět jsem skončil bez bot a opasku. Za bezpečnostní procedurou jsme zjistili, že zdaleka nejsme všichni. Nervozita už byla zřejmá i na ostatních, a protože už i čas se pohyboval v červených zónách, vydali jsme se všichni podvědomě směrem k bráně s číslem 17A. Je s podivem, že přes časovou tíseň jsme se takřka všichni potkali na toaletách. Joseph Heller by to lépe nevymyslel. Gatem jsme nakonec prošli. Všichni. Pokud se nepletu, byl to Sluňák, který měl na rozdíl od nás potřebu poněkud větší a delší a nebýt srdnatých výpadů Miloše a jeho aktivního odporu proti uzavření brány, nebyli bychom všichni na jedné palubě.

Pěkný vyhlídkový let turbo vrtulí na Paros, který trval cca 40 minut. Paros, 24,6 stupňů Celsiových, objednaný převoz do Piso Livadi. V poledne jsme v sekundárním cíli. Přístaviště, bagáž složená u lodi na molu. Leč na loď nemůžeme, bo se uklízí. Roman nakonec zjistil, že na loď nás nikdo dříve než v pět hodin odpoledne opravdu nepustí. Takže první pivo, třetinka za 3,50, hlídky u hromady věcí, nalezení marketu, nákupy a hospoda. Maličko se nám to ale zašmodrchalo.

Kde je supermaket? Brožury říkaly, že vše je v přístavišti. No jakýsi obchůdek tu je, ale jako u snědeného krámu. Takže následovalo – po stopách supermarketu, v podstatě každý se vydal dle vlastního uvážení hledat market. Miloš zůstal hlídat věci na mole v přístavišti. Po nemalé době mi telefon napověděl, že Pabko s Papekem našli supermarket úplně na druhé straně po cestě, po které jsme také šli, ale vrátili jsme se, protože se nám to zdálo už moc daleko. Tak market byl ještě za tím moc daleko. Vracím se, skoro u mola potkávám Šolu se Sluňákem v plavkách a s ručníky, jak se jdou koupat do moře a že na nákup už kdosi šel. Tak jsem udělal čelem vzad čelem k blízké hospůdce, kde jsem si dopřál pivo, ke kterému mi byly doručeny i brambůrky. Piva půl litr za 4,-. Asi v půli piva kolem prošli Pabko, Parman a Papek s kufrem na kolečkách, což mi připadlo divné, protože už prý nakoupit šli. No nic, dopiju a jdu jim pomoci. Nakonec jsem skončil jako hlídač u zavazadel na molu, střídajíc Mojmíra, který se připojil k ostatním, shromažďujícím se v hospodě. Role hlídače využívám konečně k přesunu svých potravin do útrob, tam kam patří a kde jsem je následně chtěl uzemnit vodou z plastové láhve. Nebyla to ta voda. Byla to ta voda, jejíž spolknuté množství mě dostává na tom molu k namolu. Po probdělé noci, několika předcházejících přípitcích a pivech se není co divit. Rychle vše ředím tou jinou vodou. V mezidobí přichází kapitán, to ještě nevím, že je to kapitán, prohodí pár slov s úklidovou četou a odchází zase pryč. Nebudu napínat, nakonec se naloďujeme.

První večer na lodi a vítr hraje na drátoví lodě. Mě osobně překvapuje, že mám problémy s lávkou spojující břeh a loď. Když si vzpomenu, co jsem všechno slezl. A teď toto?

Neděle 10.10.2021

Probuzení, u někoho s mírně  bolavou hlavou. Snídaně na palubě. To ostatní z ranní hygieny na pevnině v místnostech k tomu určených. Následuje školení od kapitána pro následující dny a poté Papek, coby nejstřízlivější a nejzkušenější námořník dostává od kapitána svolení k  vytažení kotvy. Na volné moře směřujeme kolem deváté ranní. Miloš bere do rukou jehlu a nit a činí se při zašívání čehosi jako kalhot. Práce se mu daří, protože moře je klidné, je teplo a loď nehoupá. Vypadá to na klidnou plavbu na motoru, takže nuda. Horní paluba je svědkem mírného popíjení ohnivé vody, které skončilo konstatováním, že by bylo vhodné přejít na něco lehčího. Kapitán nám prozradil, že měl před týdnem na palubě Němce s takovými zásobami alkoholu, které tento papír neunese. Kam se podíval, tam byl uskladněn chlast. Sluňák má pěknou čepici z Botswany. Pabko navrhuje založit firmu na šití této krásné čepice a Papek vzápětí navrhuje do této čepice nainstalovat čip, který by majitele upozornil, pokud čepici zapomene v hospodě. Šola rozpráví s kapitánem a Roman zkouší hrát na Milošovo ukulele.

Slunečný, krásný den s klidnou hladinou moře, nutící kapitána k plavbě na motor. V cca 15:00 hod. dosahujeme primárního cíle – Santorini, neboli Théry. Jsme teprve první den na lodi, ale všímám si, že kapitán zase cosi přežvykuje, dnes asi po šesté. Jenom žere a žere. Následně zjišťuji, že se jedná o moje různé proteinovky, které jsem odložil jako případnou krizovku pro všechny do poličky u sporáku. Za dva dny jich sežral osum. Jedna je doporučená na jeden den. Nic to s ním nedělá. Zbývající čtyři jsem uklidil do kajuty.

Takže během prvního dne plánované týdenní plavby jsme v cíli. Its great. Jsme v cíli a přitom jsme vlastně na začátku. Za poťouchlého kapitánova úsměvu jsme obkroužili kalderu a zakotvili jsme za 50,- EUR na straně, kde jsme do kaldery vjeli. Místo zvané Thirasia. Koupačka a poté od přístaviště do kopce po stezce do vsi.

Prošli jsme prohlídkou vsí, což byla krása. Po cestě jsme narazili na opravovaný kostel, vedle obydleného domku, odkud na nás začal jakýsi adolescent zuřivě řvát něco ve znění „no pasarano“. Asi, že kostel není přístupný. Rodiče ho začali uklidňovat, přesto jsme raději pokračovali dále, to aby ho z nás, nahlížejících přes povlávající plast do kostela a zkoušejících pevnost přitlučených prken, náhodou v jeho mladém věku netrefil šlak. Asi se bál, aby tam po nás neměli „pasarano“. Po cestě zpět, kdy už někteří z nás přemýšleli o skutečnosti, že kanibalismus se ještě někde praktikuje, narazili jsme na tavernu nad převisem. Po obhlédnutí prostoru taverny jsme viděli jednoho bezdomovce a divoce vyhlížející ženu. S dobrým pocitem, že jsme v převaze, takže případný konflikt vyhrajeme, jsme pousedali ke stolu s myšlenkou, že hlad zaženeme alespoň pivem. Z přítomných se vyklubali majitelé, nakonec bylo výborné jídlo ve formě chobotniček, rybiček, hranolků, ouzo, pivo a víno. Kromě vyrovnání finančního přihodili ještě Zlatohorci jeden taneček a šli jsme. Placení v průměru dvacet EURo na jednoho. Na lodi dopitná a spánek.

Pondělí 11.10.2021

Slunečno a teplo. Vzduch provoňuje vůně placek. Není chleba, není obchod, Sluňák dělá placky. Tedy obchod zde je, ale kdo by šlapal kvůli chlebu 170 výškových metrů nahoru a potom zase dolů. Ranní koupání, snídaně a přejezd k Nea Kameni, ostrovu uprostřed kaldery. Jde o střed sopky, kde jsou dosud sopouchy s vyvěrajícím sirným smradem a sírou. Pokud se člověk pozorně podíval, například při čůrání ze svahu, či do svahu, byl schopen nalézt různé ptačí kosti. Což, bych řekl, svědčí o ne právě zdravém ovzduší. Po prohlídce ostrova pro nás Elefti zase přijel a odvezl na protější stranu kráteru pod městečko Fira. Výšlap, tentokráte přes dvě stě metrů výškových, opět strmě, do městečka na nákup v místě turisticky nejvíce oceňovaném. Ačkoliv byl nákup primární hybnou silou směřující k uspokojení našich potřeb, využili jsme této příležitosti pochopitelně k prohlídce krás a pamětihodností tohoto místa. Při jedné z mnoha zastávek na krásném náměstíčku u kostela jsme stáli a rozplývali se nad geniem loci a nad námi se ozvalo něco ve smyslu „Zdravím krajany, odkud jste bando?“ Tož jsme to Romeovi z balkonu povyprávěli, že jsme banda poněkud pestrá a různorodá a někdo z nás se na oplátku optal „A odkud jsi ty?“. Romeova odpověď zněla „Z Prahy!‘“. Načež bez předchozího nácviku a domluvy se obratem hromadně ozvalo hurónské „TO NEVADÍ !“. Krásný příklad, jak veřejnoprávní media utváří naše podvědomí. Ale alespoň jsme se pobavili.

Následoval velký nákup i s vodou a vínem, který jsme opět různě nacpali do našich příručních a bezručních přípravků a šli s návratem na loď. Špagety, koupání a popíjení. Spánek někteří opět venku, tentokráte vedle velké americké jachty.

Úterý 12.10.2021

Ráno ještě vcelku teplo, vyplouváme se zdvihajícím se větrem. Jedeme na plachtu, houpeme se vcelku pěkně. Alespoň to tak připadá nám suchozemcům. Kapitán vypadá naprosto spokojeně. Začíná se ochlazovat.

Plavba začíná být zajímavou. Papek jde vypouštět záchody. Za chvíli důsledek této činnosti opravdu velmi intenzivně cítíme, což mě překvapilo. Že až tak. Za chvíli přichází zrychleným krokem na palubu Papek. Stíhám si všimnout, že má jakési nadulé tváře a přes ně upřímný úsměv. Opravdu se usmívá? Nebo je to něco jiného? Vzápětí se naklání přes palubu a cosi hledá na hladině. Nebo ne? Po návratu mezi nás vysvětluje, že zaplatil Poseidonovi daň za vypouštění těch sraček do jeho království, jenom mu je líto těch ranních rajčat. Plavba dál probíhá za neustálého houpání vcelku poklidu, jenom frekvence nalévání a vzájemná debata až na výjimky vcelku slábne. Po více než dvou hodinách plavby, když už byl ostrov, kam jsme směřovali na dohled, a říkal jsem si, že to dám, se mě Pabko zeptal: „Zavoši, proč už nic neříkáš?“ Nevím, co ho to napadlo, ale upřímně jsem ho za to v tu chvíli nenáviděl, leč dokázal jsem procedit: „Když bych něco řekl, tak se pobleju:“ Ostatně je to i na videu. Kapitán připomněl nutnost obětiny Poseidonovi za úspěšnou plavbu a poslal mu do hlubin trochu pálenky. Vzápětí jsem Poseidonovi posílal přes palubu i svou obětinu. Překvapilo mě, že v poloze obětujícího vůbec nevnímám pohyb lodi a moře. Leč nebylo by důstojné, ani pohodlné, setrvávat v této poloze, tak jsem se vrátil na lavici. Abych pro pozorného čtenáře dodržel faktickou chronologii, je třeba dodat, že jsem nebyl druhým pokorně obětujícím, ale až třetím. Pokud vynechám kapitána a jeho oficiální a plánovanou obětinu. Miloš se dokázal vsunout mezi Papeka a mě.

Nakonec jsme dorazili na ostrov Folegandros, městečko Karavostasis. Molo, nákup. Oběd. Rizoto. Všechno se se mnou houpe. Můj odpolední spánek vyhánějící mořskou nemoc. Posádka šla na kafe. Začíná pěkně foukat. Když jsem se probudil, loď prázdná, tož jsem se ponořil do moře, skoro jsem zmrznul. Odcházím na kafe za ostatními, to bylo kolem šesté večerní, a přicházím v okamžik, kdy se ostatní zdvihají zpět k odchodu na loď. Takže zpět na loď. Procházka, při které mě napadají asociace na film Forest Gump. „Chodili jsme tam na procházky (Vietnam). Některé byly dlouhé. I několik dní. Některé byly krátké. Ne vždy jsme se vraceli všichni. Některým se tam asi tak moc líbilo, že se zpět nevraceli. “

Následuje hygiena a na domluvenou osmou odchod na večeři do místního zařízení. Tento večer vyšperkovává Roman debatou o svatém Emanovi, který se zasloužil o emancipaci tkalců. Pro neznalé doporučuji jako studijní materiál literaturu vzešlou z Klubu přátel Zlatých Hor.

Absolutní primát tohoto večera ovšem získává Miloš svým vyprávěním příběhů z mokré čtvrti, zejména o pokládání hada a závodů koloběžek. Vrcholem mistrovského vyprávění je zejména část s pokládáním hada v sedě s průvodní hláškou „Ty vole, to dá“. Nebo to bylo „To dáš“?. Zkrátka se jednalo o výjimečné okamžiky, kdy byl někdo schopen překonat Romanovu vypravěčskou ID.

Pročítající si své poznámky, je třeba přiznat, že tento večer byl opravdu výjimečný. Mám zde poznamenáno, že známý fotograf a sebekritik Sluňák prohlásil, že většina tanečních figur stejně vznikla z nedostatku rovnováhy, jakožto výsledek snahy vyrovnání ztraceného svislého postoje.

Následovaly snahy o společenské hry. Nemám zaznamenáno, ale pamatuji si snahy o jakési buřtíky. Před spaním si ještě vybavuji Pabka a jeho informaci pro Papeka. „To nádobí můžeš vyhodit do moře, důkladně jsem ho umyl, takže moře neznečistíš.“

Středa 13.10.2021

Nevím jak ostatní. Pro mě divoká noc. Ne že by mě Papek obtěžoval, alespoň o tom nevím. Noc plná převalování a buzení se, leč ráno vstávání po sedmé ranní. Koupel v moři, studený vítr, ale voda dobrá. Z vody vidíme Mojmíra na břehu s udicí v ruce. Je pěkné, že po ránu chytá snídani, ale proč má na sobě to zimní oblečení včetně čepice? Nákup ve vymeteném obchodě a snídaně. Párečky. Roman má opět svůj den. Neustále každého upozorňuje, že je nesvůj z toho, že ho napadla tak hluboká myšlenka, že ji nedokáže ani vyslovit. Protože ji tak hluboko nedokáže najít.

Odcházíme na bus do místního městečka Chora. Jen Miloš opovrhuje busem a jde pěšky zahynout do hor. Krátká prohlídka městečka, ukončená uzřením místní taverny, kde se vyskytuje pivo a další nápoje. Roman se rozjel s vyprávěním o svých muzikálních zážitcích. Například Arab + arabská muzika, kterou doprovázel na klavír. Možné, či nemožné? Nebo pěstitel kaktusů, hledící do pěstební misky pískající si u toho básničku. Ano básničku, ne písničku. Začínáme být nesví ze stálé nepřítomnosti Miloše, leč v okamžik, kdy jsme plánovali přerušit konzumaci a konverzaci a vyhlásit pátrací opatření, se zázračně objevuje. Následuje opakované fotografování, pro některé z nás s kolíkem v pozadí. Sexuálně většinově orientovaní se této zábavy vzdáváme a následně se všichni vydáváme na výšlap ke kostelu na hoře nad městečkem. Kocháme se. Při sestupování geologové diskutují o hovnech zaměňovaných studenty za kameny. Procházíme městečkem a utvrzujeme se, že zpět do přístaviště půjdeme pěšky přes kopečky. Při hledání značené stezky dostali někteří takový hlad, že jsme zůstali v jedné z hospůdek. Jen Miloš se Šolou šli napřed, nakoupíc před tím v obchodě. Pivo a vodu, dostačující množství. Zejména piva. Naše část výpravy doplnila nákup o další vodu a víno, které jsme si opět rozdělili do batohů. Po obědě v místní taverně, někdo jehněčí žebra, někdo kůzlečí cosi v rajčatech, jsme se vydali sbírat na turistickou stezku plechovky od piva po Šolovi a Milošovi, kteří šli před námi. Zdechlé ovce jsme raději nechávali na místě. Po měřitelném, leč nezměřeném čase a jakési vzdálenosti jsme přišli na pláž nedaleko přístaviště. Následovalo koupání doprovázené pozorováním chobotnice, vystrkováním holých prdelí a no konečně – otevřením vína. Po příchodu na loď polívka s těstovinami.

Po večeři zpívání hymny výpravy, doprovázené video natáčením. Natáčení bylo, jako ve správném profesionálním týmu, neustále opakováno. Miloš, coby kameraman nejprve natáčení nevědomky přerušil po cca 5 vteřinách, podruhé preventivně nevědomky nenatáčel vůbec, ačkoliv všem tvrdil, že natáčí a po třetí, řka, že něco tam v rožku svítí, neměl zapnutý zvuk. Což je u natáčení písně vcelku zásadní problém. Leč nakonec se podařilo. A výslednice může letět do světa.

Čtvrtek 14.10.20121

Nos se šounty v uších. Tak tohle mi udělal nevypnutý opravovač ve Wordu. Správně je noc se špunty v uších. Proč ty špunty? Jak jsme byli zakotvení u mola a už dva dny vcelku foukalo a tím pádem byly vlny, tak ty vlny od mola bubnovaly do vybrání trupu u motoru, které jsem měl prakticky u hlavy. Takže proto špunty. Pracně hledané v průběhu noci.

Ráno ještě koupání, nákup respektive dokup. Už jsem ztrácel přehled o tom, jestli něco nedlužím za předcházející nákupy, tak jsem vzal na sebe lahev Ouza. Odjezd větrno, ale vcelku teplo. Tak jo, zima. Na plachtách asi čtyři hodiny. Vpravo jsme míjeli dva ostrovy, u třetího kotvíme. Po cestě jsem díky své potřebě uskutečňované v kajutě, neviděl delfína. Příjezd do zátoky na ostrově Iraklion. Na kotvu. Začínám chápat, že kapitán s námi courá neustále kolem Parosu, protože je to profík a ví, že počasí se má výrazně kazit.

Dnes je to poprvé co se odmítám jít koupat. Zima je zima. Šola trénuje veslování ve člunu. Ryby opět žádné, ale zátoka je pěkná. Ostatně na koupání nemá nikdo evidentně moc chutě. Nakonec Pabko, ovšem po impregnaci dvěma panákama, jde šnorchlovat a na člunu střídá Šolu Miloš, potom jde Mojmír. Uvažuju o impregnaci a následném šnorchlování, ale nakonec mě tato myšlenka opouští. Ochlazuje se, koupání optimisticky přesouváme na ráno. Večeře zapékané brambory, poté zábava v podpalubí, protože začíná pršet a je fakt zima. Na dojezení ještě polévka z pěti bujónů a těstovin. Dosoluje Papek, vaří Pabko.

Večer před spaním ještě pozorujeme přes kopec zátoky neuvěřitelnou bouřku. Bílé ohromné mraky protkané nepřetržitými blesky po dobu cca 15 minut. Poté frekvence polevila ale i tak je to nádherná podívaná. Zvláštní je, že ačkoliv je bouřka relativně blízko, neslyšíme žádné hromy. Kapitán nařizuje vše uklidit, připoutat a připravit na případný noční odjezd, protože počasí se dokonale zhoršuje a má se i nadále horšit.

Pátek 15.10.2021

A je to tu. Budíček ráno ve čtyři a úprk ze zátoky na volné moře za deště a blížících se blesků v půl páté. Jako pozorovatele jsme nechali kapitánovi k dispozici dva nejzkušenější. Pabko a Papek na palubě a zbytek jdeme do kajut dospávat, abychom náhodou na palubě nezavazeli. Samotného mě překvapilo, že to houpání jsem v kajutě přestál bez ztráty desítky. Před devátou příjezd do Naoussa na Parosu. Trochu jsme zmatení co dál, protože kapitán končí. Nakonec se loučíme s tím, že doplníme vodu do lodi a kolem jedné odpolední přijede cisterna s naftou. Doplatili jsme marinu a víme, že na lodi ještě můžeme strávit jednu noc. Takže procházka po městečku, návštěva dvou kostelíků a hřbitova, po cestě zpět v jedné uličce řecký Gyros a pivo za 6,5 EUR na hlavu. Letenky možná taky dojdou.

Procházení městečkem doprovází odborné debaty zejména s centrálním tématem – karbid. Nevím, kdo a proč na to přišel. Přes vysvětlování principu acetylenové lampy Miloš odvodil vznik rčení, že někomu kape na karbid. Zpovzdálí jsem pochytával útržky debaty mezi Romanem a Sluňákem, odborně promlouvající o továrně na výrobu karbidolu na impregnaci pražců, fungující od první války přes druhou až do současnosti, kdy Sluňák dělal kdysi geologický průzkum v oblasti, kde byla rozšířená rakovina střev. Vysvětloval, že dlouho nemohli přijít na zdroj kontaminace studní, až zjistili, že povrchový tok potoka se splavem je sice v pořádku, ale pod potokem ty sračky tečou do studní lidí, kteří se tím spolehlivě trávili. Miloš později pro odlehčení vážnosti položil otázku, jestli známe potápěče uzavřeného v láhvi, který po otevření lahve stoupá nahoru a po zavření lahve klesá ke dnu. Že si dal do té lahve písek a vydržel se na to dívat půl hodiny.

Zřejmě pod vědomím blížícího se návratu domů Roman prohlásil, že se těší domů, jak otevře dveře a zahlaholí: „Haničko, partu máš doma.“ Na můj nechápavý dotaz, jakou partu má na mysli, když přijde domů sám, bylo odpovězeno, že no přece já, debil, blbec, kreten a to už je celá parta, ne?

Potom koupání, které je oproti předcházejícím dnům výrazně kratší. Nákup chybějícího a večeře. Těstoviny, rajčata, česnek. Druhý chod těstoviny, feta, olivy. Večer hrajeme buřtíky, dopíjení zbytků. Večer fukec, ale spaní v pohodě.

Sobota 16.10.2021

Snídaně zbytková, o to bohatší. Balení, odchod na bus. Deštivo, fukec, zima. Za 1,8 Eur odjezd do Parikie. Příjezd kolem desáté. Jsem zvědav, zda parte uzmuté v Naoussa na autobusové stanici skutečně skončí na nástěnce ve Zlatých Horách. Po příjezdu do Parikie na lavičkách u mola parta Čechů, kteří právě odjíždějí na letiště. Doporučují nám hospodu Lemon, kde je levno a dobře. Později poznáváme, že hospoda, vlastně bufet, či občerstvovna je v sousedství ubytování. Odchod na ubytování byl přerušen kávou v blízké kavárně. Po zaplacení se rozpršelo, tak jsme zůstali ještě na zákusek – ouzo za 3,- EUR. Byl to ale kotel. Bylo domluveno, že první jdeme na ubytování a potom si v klidu projdeme, co budeme chtít, zejména nejstarší pamětihodnost ve městě. Leč tento klášter ze 3. století stál nám právě v cestě a právě v době, kdy se rozpršelo. Dohoda nedohoda, Miloš se nám ztrácí v útrobách kláštera, následuje trochu nepochopeného gestikulování na dálku. Nakonec tedy odcházíme směr ubytování za suchého utrousení Papeka: „Tak to dopadá, když se neposlouchají příkazy.“

Pro připomenutí Šolovy vtipy. Jeden z márnice s mrtvou a nemrtvou následně udušenou manželkou. Druhý o odchodu do nebe a přání ponechání snubního prstenu, aby sv. Petr u brány viděl, že v pekle už příchozí byl.

Ubytování super. Procházka až do přístavu, kde se odpojil Šola s Milošem, kostelíček u přístaviště, kde je konečně možnost zapálit svíčičku a prohlídka kláštera ze 3. století. Potom nalezení zmíněného Lemonu a oběd složený z toho, co si kdo naporoučí v ceně cca 10,- Eur na hlavu, včetně piva. Staré město kol dokola, zmrzlina za nehorázný peníz, následuje bloudění ve starém městě, které jsme si zpříjemnili vínem na pobřeží, na které jsme nakonec došli už jenom tři. Následuje sprcha, odpočinek a večeře, zatím se neví kde, ale chceme všichni někde na pobřeží. Večeře nakonec dopadla na výbornou, Předcházelo sejítí se na pobřeží v taverně a pozorování západu slunce u skleničky ouza. To už jsme poctivě zachumlaní do bund. Zima. Oproti předcházejícím předpokladům jsme zůstali na večeři Papek, Mojmír, Pabko a já. Po chvilce váhání jsme našli příjemnou hospůdku, kde po předcházejícím nepochopení se s personálem jsme se usadili, abychom v následujících více než dvou hodinách spořádali dva předkrmy a postupně nošená čtyři jídla, která jsme si vždy rozdělili rovným dílem pro zachování pestrosti večeře. Smažené kousky lososa, různé pečené ryby. Ostatně Papek vše řádně zadokumentoval. Čímž jsem přišel na skutečnost, že fotky od Papeka nejsou. Vše řádně doložené výbornou zeleninou a prolité asi devíti džbánky vína, přičemž poslední, devátý byl na útratu podniku. Taverna je zřejmě známá a oblíbená, protože v průběhu hodování najednou přijel mikrobus, ze kterého vystoupila skupina důchodců. Mikrobus odjel, aby vzápětí přijel druhý a historka se opakovala. Důchodci se uvnitř srotili u jednoho stolu a nastaly přípitky. Jenže to nebyl konec. Kde se vzal, tu se vzal, najednou přijel regulérní autobus opět plný důchodců a hospoda byla vzápětí plná.

Neděle 17.10.2021

Ráno snídaně ze zbytků. Po cestě doplnění snídaně zákuskem (ouzo) v nám známé hospůdce, kafe. Autobusem na letiště. Na letišti ukulele. Roman nás baví příhodou z dětství, kdy mu táta-lékař předvádí výrobu a následné použití oštěpu. Vše je završeno hláškou kolem procházejícího kolegy: „Kolego, lovíte pacienty?“

Přelet v nízkých výškách do Athén, kde hodinu vegetujeme u kafe, přílet do Vídně, následuje nalezení vozidla a přesun do Čech. Při průjezdu Břeclaví vzpomínka na volby. V Olomouci se za tmy rozcházíme, většina míří do místní pivovny a já pokorně čekám na příjezd synka a odvoz domů.

Úplným závěrem si dovolím poděkovat za příjemně strávený týden. Přátelé, co kus, to originál. Milošovi se ještě jednou omlouvám za první dvě noci na palubě, kam se on dobrovolně uchýlil, aby nerušil svým chrápáním ostatní v podpalubí. To ještě netušil, že v posádce má zdatnou konkurenci. Jako bezprecedentně pozitivně beru skutečnost, že ačkoliv přísun různých nápojů byl v podstatě neomezený, nestalo se, aby se někdo motal po lodi, stal se pro své okolí otravným, či dokonce nebezpečným sám sobě.

Holala!

Někdy a někde.

Zavoš