Tato pověst má konkrétního autora. Je jím zuckmantelská řeznice Anna Tannheiserová, která svůj příběh vyprávěla synovi Martinovi, jenž se stal prudnickým radním a příběh předal do širšího povědomí. Pověst má také konkrétní dobu a okolnosti vzniku. Vypráví událost z doby, kdy útrapy třicetileté války pronikly také do slezských hor.

Pod velením vůdce českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna a za přispění zdejších starodávných pánů a Thurnových spolužáků Karla Staršího ze Žerotína a Karla z Lichtenštejna, přitáhla spojená vojska českých stavů, Sasů a Švédů roku 1647 k městu Zuckmantlu (Zuckmantel = Edelstadt = Cukmantl = Zlaté Hory). Obyvatelstvo v zoufalství opouštělo svůj majetek a zachraňovalo si holý život útěkem do hor. V lesích se ukrývali zejména starci, ženy a děti, neboť většina mužů, vyjma jediných hospodářů, byla naverbována na vojnu. Prchající obyvatelé s sebou brali do úschovy také své cennosti.

Řezníkova žena Anička Tannheiserová byla v požehnaném stavu. Vyprávěla, jak spolu s dalšími se ukryla na hoře zvané Boží dar (Gottesgabe) pod starou jedlí nad skalami, které je zdola chránily a poskytovaly dobrý rozhled nad svahem. Zdálo se, že místo je bezpečné. Náhle je však shora překvapili vojáci, kteří při svém slídění po ukrytých pokladech dorazili od zřícenin Edelštejna.

Anna se v panické hrůze řítila dolů mezi skalami, aby unikla pronásledovatelům. Voják však byl rychlejší, přestože měl na zádech tornu a v ruce pušku. Ženu přes její riskantní útěk skalami dolů doháněl. V této tísni úpěnlivě prosila Boha o pomoc a Svatou Pannu o přímluvu. A hle! Byla vyslyšena. Stal se zázrak! Před vojákem se zem rozevřela hladkou puklinou a voják se propadl se strašlivým řevem do pekel. Anička utíkala dál a hledala úkryt, aby ji případní další pronásledovatelé nenašli. Náhle se také Aničce pod nohama otevřela zem tak, že bez újmy sklouzla pod skálu, která ji zcela zastínila před pronásledovateli.

Když se Anno rozkoukala, uviděla v temnotě otevřená dvířka do dalšího prostranství. Za tmavým průchodem byla skalní místnost se studánkou a okénky. Jakoby to byl pro ni právě připravený bezpečný pokojíček. V tu chvíli na ni přišly porodní bolesti. A tak dne 18. července 1647 zde porodila zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů. Jak se dostala domů, to si vůbec nepamatovala. Měla oči jen pro své zdravé nemluvňátko.

Aniččina příhoda má své pokračování v historických faktech i navazujících pověstech. Chlapec prožil život jako vážený muž – Martin Tannheiser, radní města Prudniku (tehdy Neustadt). Jeho dcera Dorota Weisová, prudnická obchodnice se suknem, pak splnila otcovu poslední vůli. Nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Bohorodičky a zavěsit jej na staré jedli nad skalami v lesní samotě, kde se její otec podle babiččina vyprávění narodil.

Obraz byl na místě u skal zavěšen v říjnu roku 1718 a již v následujícím roce toto místo začalo přitahovat první poutníky. Postupně přicházelo stále více ctitelů P. Marie z Jesenicka i ze vzdálenějších míst. Během deseti let byla na tomto místě postavena kaple a začalo zde docházet k zázračným uzdravením.

Chceme-li se dopátrat kořenů pověsti, pak je nutno si uvědomit několik zajímavých faktů. Jednak hluboce věřící Anna Tannheiserová byla v krajně tíživé situaci a musela zažívat panickou hrůzu. Událost měla vyvrcholení v porodu a v pochodu s dítětem, jehož průběh si vůbec nepamatovala. Není také bez zajímavosti, že ve strmém svahu ihned pod nejvyššími skalami toho místa je nenápadná dobývka s hladkými stěnami jdoucí po vydobyté žíle. Při útěku dolů ze skály se jí vyhnete jen obtížně. Tehdy oplocená nebyla. Pokud do ní spadl voják, nebylo mu pomoci. Musel si nejméně zlámat nohu. Nebylo by divu, kdyby se pak z dobývky ozýval hrozný řev. O něco níže jsou propadliny štoly Marie Pomocná I (toto důlní dílo je ve správě KPZH). Tam se kdysi dalo sklouznout docela hladce bez následků. I dnes lze na dno sjet příkrým kořeny propleteným svahem bez úrazu. A tam také můžete spatřit tmavý průchod do komůrky s okénky a studánkou. Ven se pak můžete dostat jak stejnou cestou, tak povlovnou úvodní štolou.

K tomu všemu je třeba brát v úvahu i fakt, že zavěšení obrazu bylo učiněno po více než sedmdesáti letech na jedli u skal lidmi, kteří událost pouze slyšeli vyprávět a o zázracích v místě rozhodně nepochybovali.

Poznámky k obrazu

Původní obraz Panny Marie byl vytvořený v roce 1718 malířem Šimonem Schwarzerem podle proslulého obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase Cranacha. Od roku 1729 se tento originální obraz nachází ve farním kostele ve Zlatých Horách. Podle tohoto originálu byla vytvořena mozaiková kopie na čelní straně současného chrámu, která byla vysvěcena v roce1998.
Další obraz byl vyhotovený pro lesní kapli v roce 1729 a umístěn do tehdejšího kostela na dnešním poutním místě.

Je velmi zajímavé, jak komunistický režim místo cíleně devastoval. Od roku 1968 sice měli místní věřící krátkou možnost začít kostel opravovat, postavit lešení, spravit střešní krytinu. Ale 16. května roku 1973 byl vydán příkaz k odstranění lešení. Komunisté kostel vyhodili do povětří 22. září 1973. Tentýž osud potkal všechny okolní kaple. Nepovšimnuta zůstala jen jedna socha za skalou, které však výbuch utrhl hlavu. Tento artefakt stojí na skále dodnes, jako memento.

V celém období devastace poutního místa komunistickým režimem byl obraz Panny Marie ukrýván v rodinách. Při vysvěcení obnoveného kostela v roce 1995 byl obraz po více než čtyřiceti letech umístěn nad oltář v současné svatyni.

Pověst bývá často předávána především jako popis zázračných účinků obrazu, aniž by byl zmíněn důvod jeho umístění. Někdy je stručně zmíněno narození Martina Tannheisera  na tomto místě, avšak s tím, že se jednalo o tehdy běžný porod v přírodě. Zázračná moc místa se pak na místě rozšířila také na posvátnou studánku, jejíž pramen se však dnes už v původním místě neobjevuje a vodu musíme zachytit níže po svahu. Proto byla zázračná moc vody přenesena na pramen, který vyvěrá v bočním ambitu současného kostela. Jedná se o vodu vytékající ze starého důlního díla. To samozřejmě její zázračnou moc nevylučuje, vždyť se jedná o zlaté ložisko. A snad se to zlato po napití dostává symbolicky i k našim srdcím. Kéž by!

Osobně považuji za skutečný zázrak obnovení poutního místa. Když se vybíralo na obnovu prázdného místa v lesích, patřil jsem mezi největší skeptiky. „Co? Vybudovat nový kostel tam, kde nic není a je to odevšad daleko? Vždyť máme ve Zlatých Horách (tehdy) zdevastované dvě kaple, chátrající kostel, na kopci sv. Rocha další značně poničený a nevyužívaný kostel, v Horním Údolí skvostný kamenný kostel chátrá, nad ním se proměňuje do trosek kaple sv. Anny (u již zničené sv. Marty) a vy chcete v takovém regionu vybudovat úplně nový kostel kdesi v lesích? Jste úplně pomatení nebo co? Vybírejme na ty chátrající stavby, ať některou zachráníme a ne na jakousi fantazii. Sice krásnou, ale naprosto nereálnou.“ Tak jsem tehdy argumentoval. Měl jsem negativní zkušenosti z Luhačovic, kde se na nový kostel vybíralo několikrát a peníze vždy kdesi zmizely a nový kostel až do konce komunistických časů neměl šanci.

Jen já vím, s jak velkou pokorou jsem se pak snažil nahradit svou původní nedůvěru, když bylo jasné, že tento zázračně znovupovstalý lesní chrám napomůže i záchraně těch ostatních chátrajících. Klobouk dolů před všemi těmi, kdož v takový zázrak pevně věřili od samého počátku.