Eda, Pěrun Gromski

V rohu kovárny buchar a za ním sedí v oblacích cigaretového dýmu jako v kavárně Albín, Adolf a Eda. Někdy jen mlčky, jindy v družném hovoru a občas také v popichování co kdo dokáže.

Eda, muž činu, hodil kousek železa do žáru výhně a žhavil. Za chvilku vyndal žhavý kousek kleštěmi na kovadlinu a i s Albínem na to hleděli a dodávali si odvahu. Nakonec Eda podlehl štengrování a popadl prsty tu žhavou věc, ale vypadla mu na zem, a tak nezbylo, než ji ze země zvednout a položit na výheň. Eda si po úspěchu mnul ožehnuté prsty, ale vydržel.

Eda si také z úsporných důvodů (nebo nemohl najít sirky) zapaloval žváro buď od žhavých uhlíků nebo si nažhavil silnější drát ve výhni a tím si připálil cigáro. Jednou se mu ten pokroucený drát nedařilo nahřát, a tak ho otočil a druhým rovnějším koncem znovu strčil do výhně. Po chvíli už spokojeně bafal cigáro a ani si nevšiml, že se mu z ruky, ve které držel zapalovací drát, kouří.

Ten drát byl 4 mm silný, a tak drážka v ruce byla také kolem 4 milimetrů, jeho kůže na rukách však byla silnější.

Z celé fabriky Edovi nosili na opravu sekyrky a majzly, které Eda mistrně vykoval, zakalil a byly lepší než nové. Ale také se našli „dobráci“, kteří při průchodu kovárnou využili situace, kdy byl Eda otočen zády ke kovadlině (zrovna nahříval sekeru na kalící teplotu), sledoval barvu železa, aby v momentě, kdy byla akorát, se bleskově otočil, popadl kladivo, rozehnal se a …. kladivo letělo. Procházející „dobrák“ mu během vteřiny namazal rukojeť kladiva vazelínou a zmizel. Po mohutném kovářském rozmachu kladivo opustilo kovářovu ruku a vydalo se za jeho záda, kde rozbilo pod stropem jedno světlo na cimprcampr. A Eda stál jak přibitý, hleděl bezmocně na chladnoucí sekyru a když si spočítal vše pro a proti, mrskl sekyrou i kleštěmi na zem a vztekle se rozhlížel kolem, kdo že za to asi může. Jako mladý učeň jsem netušil, že se mu v té chvíli nikdo nesmí smát, to mi ale vzápětí došlo a jen jsem se držel velkého svěráku, očekávaje velkou ránu. Naštěstí měl Eda tolik rozumu, že vyhodnotil mých cca 50 kg živé váhy jako nedostačující jeho váhové kategorii. Poněvadž ten „dobrák“ chodil kovárnou častěji, kladivo pravidelně mazaje, nezbylo mi, než se zabavit nějakou usilovnou prací, abych nebyl na ráně.

V kovárně se opravovaly vrtné tyče do šachty. Hlavy tyčí se rovnaly nebo pěchovaly na pěchovačce, a poněvadž se jednalo o pneumatickou mašinu, byl výfuk vyveden mimo dílnu ven, kde to z dálky znělo jako kulometná palba.

Tak se stalo, že zrovna jela kolem našeho závodu kolona „spřáteleného vojska“, načež dal velitel zastavit kolonu a vtrhli do fabriky, že potlačí „kontrarevoluci“ v zárodku. No, měli funkcionáři co vysvětlovat. Eda byl od toho dne „kontrarevolucionářem“.

Kromě rovnání vrtných tyčí se opravoval i kužel, na který se před vrtáním narážela vrtná korunka. Kužel se opravoval soustružením a Eda, když do práce nedošel soustružník zvaný Bob, si musel sám poradit. Při soustružení delších tyčí, které trčely za soustruh a bylo nebezpečí, že se rychlým otáčením ohnou, se ty přesahující tyče upínaly do pomocného pouzdra podpěry. Přes všechna opatření a zlepšováky se občas stalo, že buď byly nastaveny příliš vysoké otáčky nebo to prostě Eda zapomněl upnout do podpěry a ohnutá tyč vpředu mlátila do podlahy a vzadu od stěny rozhazovala opravené tyče z regálu po celé kovárně. Rachot u toho byl jako u přistávání vrtulníku, a navíc létaly kusy železa, že nebylo možné jít Edovi na pomoc. V takových chvílích stál se žvárem v pysku, mohutně přešlapoval z nohy na nohu a cosi neslyšitelně mrmlal. Nakonec mu došlo, že bude asi nejlepší tu mašinu zastavit a vypnout motor. V nastalém tichu se pomalu otevíraly na všech stranách dveře, ze kterých opatrně vykukovaly nosy spolupracovníků. V kovárně šlo o život.

Jednou takhle Eda točil opět „bóry“. Tehdy měl naštěstí tyče v podpěře, když tu kovárnou tlačili dva elektrikáři malý vozíček a na nich těžká akumulační kamna. Štefan zvaný Avomet a Karel zvaný Krkavec. Váha obou elektrikářů jen stěží překonávala váhu akumulaček, a tak na Edu jen řvali, ať si uklidí ten bordel (tím myslili rozházené tyče po podlaze, kudy nemohli projet). Edu nijak nevzrušil jejich hrubší slovník, ale přeci jenom vzpomínal, kdy mu jaký elektrikář zkřížil cestu. Po pár minutách se otočil a Karla drapl oběma rukama za krk. Kdo jste znali Edovy ruce a dokážete si je představit obě na Karlově krku, tak vás nepřekvapí, že Karel okamžitě upadl do bezvědomí. V tu chvíli Avomet Štefan přeletěl převážen kamny přes vozíček. Karlovi nakonec zachránil život soustruh; jeho nůž tlačen posuvem najel do čelistí sklíčidla a mohutným rachotem a rojem létajících jisker odpoutával Edovu pozornost od Karla. Pár chvil trvalo, než vyhodnotil situaci jako mírně nepřehlednou, to když se nechápavě díval střídavě na zsinalého Karla, pak na soustruh. Nakonec docela opatrně opřel bezvládnou loutku Krkavce o vedle stojící rozvaděč, párkrát přešlápl a zastavil stroj. Mezitím Štefan Avomet obvolal všechny, kdo mohli pomoci. Karel se zmátořil a po čtyřech důstojně opustil kovárnu, do které naběhli všichni přítomní vedoucí a hlavně čmelák Ruml a Edu dořvali, že půjde do kriminálu. Eda, už zkroušený jak šafářův dvoreček, bafal pověstné žváro na uklidnění. Kamna uklidili, cestu přes kovárnu zase uklidil Eda, jen Karel s trochu vytahaným krkem chodil ještě dlouho oklikou mimo kovárnu.

V zimě trochu déle trvalo, než se studený komín z výhně nahřál a táhl jako obvykle. Eda to řešil přikládáním uhlí a topením naplno. Jednou ale topení naplno nepomáhalo, z výhně se sice kouřilo jak z rychlíkové lokomotivy, ale komín skoro nic nebral a v kovárně bylo vidět jen tak do výšky kolen. Všechno nad kolena bylo v hustém kouři z kvalitního černého uhlí. Eda si vzpomněl na dřívější příhodu, kdy mu do komína nalili kýbl vody, který tehdy nejen vzal s sebou nános sazí a popela, ale ještě pára vzniklá žuchnutím vody do rozžhavené výhně praštila Edu přes hubu. Oči mu tenkrát zachránily brýle a opařenou kůži na obličeji časem vystřídala nová. Po té vzpomínce vylezl Eda na střechu kovárny a ejhle, stačilo oddělat plech, kterým kdosi zakryl komín.

Eda po návratu z dovolené vždycky při svačině popisoval své zážitky. Jak jel se synem na motorce za bráchou do Mostu, kolik ztratil cestou brýlí, protože vždy, když se podíval dozadu, tak brýle frnk a musel si dát druhé. Pak se zase otočil, a tak to šlo dál. Za jednu cestu tak čtvery brýle zmizely. Když už jezdili Wartburgem, museli dolévat nějaký speciální motorový olej, a to prý SUPERMONGOL. Pak se vysvětlilo, že jen Super Mogul. A když jeli za Jižinou (dcera Jiřina) do Švýcar, tak letěli letadlem a na letišti tam bylo obrovské letadlo PIM PAM. Opět se vysvětlilo, že se jednalo o letadlo PANAM. A hodinkám tehdy říkal „vegetálky“. Tu svačinu bylo problém dokončit, jaké to byly lázně smíchu.

Ale STBáky Eda převezl. Když jeho dcera Jižina utekla na Západ a přišli úředně „vyčistit“ byt, zjistili, že nábytek a všechno vybavení patří Edovi a že tedy jim nic nezbyde. Navíc při výslechu takového Edy a nátlaku na něj, se setkali s jeho reakcí typu: „Co ty chuju“…

(Další vzpomínkové obrázky ZDE)