Alkohol na pracovišti

Alkohol na pracovišti byl potírán, přísně zakázán, a tak jsme jen odborně odhadovali, kde se na závodě pije nejvíc. Vrátní na vrátnici prohlíželi tašky příchozích kvůli alkoholu a odchozích kvůli vynášení vytvořených hodnot z areálu. Jeden z mých učňů odcházel z práce vždycky s naditou brašnou, až jsem se ho ptal, co že to nosí a vrátní to tolerují. Protože učni mají v každé době hluboko do kapsy, brzy objevil zdroj příjmů. Nosil totiž z fabriky prázdné láhve od kořalek, samozřejmě zálohované. A tak nechtě vypracoval studii na téma „kde se nejvíce pije“, nebo spíše studii „kde se nejvíce vyhazovali flašky“. Vrátným odnášení prázdných lahví naštěstí nevadilo. Dělnické provozy, i ty proslulé alkoholickými příběhy, si zřejmě vracely zálohované láhve samy. Tam totiž nacházel jen malé množství láhví. Nejvíce si odnášel od nové kancelářské budovy KORD. Zde to házeli z oken, až si posteskl, že ho málem trefili. A navíc se zde trefovali do výchozu skály ve svahu a tak jeho drahocenné láhve rozbíjeli.

Při jedné z oprav v podnikovém bytovém domě na náměstí, objevil instalatér Adolf se stolařem Vrzoušem láhve neznámé, plné věkem zrosolovatělé tekutiny, vonící po alkoholu. Zřejmě narazili na zapomenuté válečné zásoby domácího vína. No tak pojedli tu hmotu a rozjařeni byli dovezeni zpět na závod. Adolfa postihl průjem a ti, co měli s ním společné sprchy, ten den koupání po šichtě raději vynechali. Prý vylíčil tu sprchárnu do dvoumetrové výšky. Pro jistotu jsme ho ráno šli zkontrolovat. Přespal ve výměníkové stanici, ale přežil.

Stolař zvaný Vrzouš zase přespal ve stolárně, což u něj nebylo až tak neobvyklé. Občas zpívával na schůzi BSP u Tobolíka na guláši. Když začal Vrzouš zpívat (samozřejmě až po nějakém dopingu) „Stavěliii tesařiiii“, dál se nedostal, protože ho Čmelák přeřval pokračováním „Stolařééé na nohýýý …“

Brigády socialistické práce byly velkým zdrojem financí na nákupy alkoholu. Do sběru se mohl odvážet např. mosazný šrot a za takto získané peníze mohli členové brigádníci „upevňovat sociální vazby“.

Elektrikáři našli způsob pašování piva do fabriky. Prázdné láhve zvané izolátory se vešly do velké montážní brašny, po výměně v obchodě za plné, se jeden obětavec spustil svahem dolů do VN rozvodny a bylo. Ostružinatí vrátní na bráně věděli, že se něco asi veze, ale auto bylo prázdné. Další variantou dodávky alkoholu bylo nouzové volání vysílačkou do služebního auta: „Štefane dovez kompot“. To se stávalo „výjimečně“ když zákeřně udeřila „chuť“ nebo se kolektivně vzpomnělo na nějakou událost, která nesměla být opomenuta. Kompotem byla myšlena jedna nebo více lahví meruňky, jež byla tehdy v kursu. Alkohol byl v mnoha případech zachráncem zdraví, ba i života, například když dorazilo naše vozidlo Žuk ze služební cesty delší než 50 km a řidič Huhňa z poza kopca pod dojmem stresujících zážitků se slovy:“Mám žízeň“ do sebe vyklopil hořčičák čehokoliv alkoholického, mlaskl a dál ještě huhňavěji říká:“ještě“ a stejně žíznivě vylil do hrdla další 2 deci. Konečně schopen pokračovat v jízdě odjel až se za ním prášilo. Je pravda, že ho nikdo neviděl pít ze štamrlí, jeho minimální míra byl vrchovatý hořčičák.

U již zmíněného Tobolíka na chatě se dělali gulášové schůze k různým výročím. Na jedné z nich rozjařený Adolf, (ze kterého si dělali srandu, že se učil instalatéřinu ve sprchových komorách v koncentráku) byl postupně nas…štván hlavním mechanikem Péterem zvaným „Maďar“ do takové míry, že vzal ze stolu tácek s dortem a rozmáchl se na Pétera, ten však o něco střízlivější uhnul a dort skončil na stěně za ním. Adolfa uklidnili kolegové a při domlouvání mu šlehačkou a krémem z dortu upravili účes. Je třeba uvést, že Adolf zpíval nejradši právě písničky z války, a navíc ty německé, což se mu samozřejmě při pití zpívalo nejlépe, neboť ve střízlivém stavu zadrhával. Jeho zadrhávání se projevovalo v práci např. tím, že jím montované, kapající spoje na vodovodu komentoval slovy: To..to..se..se za..za tá..hne.

(Související obrázky ZDE)