Autor: Zdenka Kašparová

Turistická sezona se blíží, a tak jsem se ondyno vydala na Rejvíz, podívat se na nový přírůstek v tkalcovně. Prastarý kovový stav je dnes již jedinou vzpomínkou na stoletou tradici bývalé zlatohorské textilky. Našemu klubu (pro neznalé: KPZH) se tento kousek podařilo zachránit. Je to skutečně rarita a jsme na něj patřičně hrdí. Bát se o stav nemusíme, těžko nám ho někdo uzme. Váží totiž minimálně deset tun. Hnidopichy upozorňuji, že se jedná pouze o můj laický odhad.

Když jsem si byla spokojeně prohlédla ono našemu srdci tak milé monstrum, zjistila jsem, že do odjezdu autobusu mi zbývají dobré dvě hodiny. Nevadí, využiji čas smysluplně prohlídkou osady, rozhodla jsem se a zamířila k hornímu konci. Koukala jsem tu napravo, tu nalevo, a najednou jsem byla u Penzionu Rejvíz. Mrkla jsem na hodinky. Ačkoliv jsem se courala, uběhlo pouhých deset minut. I to nic, počkám v penzionu. Těsně před vstupem jsem se však zastavila. Lépe řečeno, zastavilo mě moje svědomí, které mi vyčítavě našeptávalo: „To se hodláš ládovat dobrotkami a posilovat zásobu zimních špíčků? Nebylo by užitečnější jít domů pěšky?“ Zkormouceně jsem si přiznala, že trocha pohybu by mi neuškodila, smutně jsem se otočila na patě a vydala se směrem zpět. Né, že by se mi chtělo. Pěšky jsem šla z Rejvízu už několikrát a tudíž vím, že je to pěkná štrapáce a po asfaltce, zlomyslně prodlužované serpentinami, se cesta pěkně vleče. Také jsem si ovšem několikrát vyslechla, jak kdesi navazuje zelená, po které se dostanu pohodlně až k mlýnům. Bohužel, díky neschopnosti mých známých popsat mi přesně místo, kde se značka nalézá, jsem se dosud s turistickou stezkou nesetkala. Prý stačí dojít k lesu a podél něj běží značená trasa. Když jsem namítala, že les je všude okolo, milostivě mi dodali bližší údaje: „Přece naproti Svobody, po levé straně, tam, jak je poslední chalupa, to nemůžeš přehlídnout.“ Sami uznáte, že více zavádějící popis mi už dát nemohli.

Rozhodla jsem se, že tentokrát se nevzdám lehce a terén okolo Svobody, tedy hotelu Franze, řádně prozkoumám. Začátek vypadal slibně, byť se tam žádné poslední stavení nevyskytuje. Zato je zde louka a za ní, jak jinak, les. Ovšem ten se mi ukázal býti nedostupným, neboť k němu bych mohla dospět pouze přes onu lučinu, kterou však okupovaly krávy. A ty rozhodně nevypadaly na to, že by se chtěly o pastvinu s někým dělit.

Bylo to tedy jasné: „Vzhůru po asfaltce dolů!“ zavelela jsem si a přidala do kroku. A vida! Snad při mně stáli všichni cukmantlíci, či to byly čáry Gilla, ale téměř na konci Rejvízu jsem narazila na strom se zeleným znamením. Zeleným znamením nemyslím ratolest, ale olejovou barvou namalovanou značku. Roste – ten strom – vedle dřevěnky, rozhodně ne poslední!, kolem které se vine stará kamenitá cesta. Potěšeně jsem na ni zabočila a nechala se vést do lůna přírody, k vonícím hvozdům, k pučícím stromům… Taktak jsem uskočila před autem! Nevěřícně jsem zírala, kde se tam bere. Povzdechla jsem si – inu, žijeme ve století jednadvacátém a musím si zvykat. Nutno říci, že to byl úkaz na zelené trase ojedinělý a pak už se mi šlo dobře.

Lesní cestou jsem seběhla až k odpočívadlu U Hříbku a chvíli poseděla na sluníčku. Nebyla jsem sice unavená, ale je tu skvělý rozhled po krajině, a pak, Hříbek se skví zásluhou našeho klubu a je proto slušnost ho pozdravit, případně zkontrolovat, zda nám někde neuhnívá. V dokonalé vyhlídce mi překáželo jen pár vyčouhlých stromků. Ale to se nedá nic dělat. Není možné jen tak přijít a ufiknout, co se mi zrovna nehodí. Příroda a krajina se musejí chránit, a tak je to správné. Jenom škoda, že se mezi přírodu a krajinu nepočítá zlatohorský hřbitov, který po loňské „obnově zeleně“ vypadá jak Hercegovina-lautr rovina!

Po zdravotní prohlídce Houbičky jsem mašírovala vesele dál. Byla jsem kousek za Dolním Údolím a scházela k potoku, když vtom se ozvalo kdesi ze zalesněné stráně: „Bek, bek.“

Páni! Zaradovala jsem se. Srneček se ozývá! Zvířena vítá vesnu! Má duše jásala a já se dojímala nad tou krásou. Ne dlouho.

„Bek! Bek!“ udělal znovu srnec a neznělo to nijak přívětivě. A znovu: „Bek! Bek!“

Přestala jsem se dojímat a jala se přemýšlet.

„Co vlastně vím o srnčí zvěři? Hmmm, tak jeleni mají říji v říjnu, tak to je dobrý, teď je duben, jaro… No jo, ale jaro je asi taky nebezpečné, nebo není?“ dumala jsem.

„BEK! BEK!“ Tak tohle znělo opravdu naštvaně. Je čas konat něco pro svou záchranu. Jenže co si mám, nebohá, srnců neznalá, počít? Přece se nebudu vracet zpátky do Údolí a poté zase zpět po asfaltce do Zlatých! Ostatně, ani tohle mi nezaručí bezpečí. Měla jsem zato, že notně naštvaný čtvernožec mě může pomstychtivě stopovat, aby mi pak u první chalupy propíchl parůžkem mé blue denim jeans.

Zpomalovala jsem čím dál více, až jsem zastavila úplně. Co teď?

„BEK BEK! BEK BEK!“ připomenul se namíchnutý srnec.

Došla jsem k názoru, že od našich myslivců je nezodpovědné, že nevydávají příručky pro turisty s podrobnou instruktáží, kterak se v takovýchto případech zachovat. Panečku, to v Kanadě (tam jsem taky… nebyla) umějí vysvětlit, jak odradit medvěda! Návštěvníci hlubokých lesů jsou nabádáni, aby se chovali jak na diskotéce. Doporučuje se tleskat, zpívat a dupat: grizzly je zaslechne a včas prchne. Nezbývalo mi nic jiného, než to zkusit na českého srnce. Zatleskala jsem. Nejdříve zlehka, pak jsem přitvrdila. Zkusila jsem také dusat, leč vzhledem ke gumovým podrážkám a pěšině posypané jehličím to nemělo nijaký efekt. Zpívat jsem se neodvážila. Potřebovala jsem pouze odehnat srnce a ne vyděsit širé okolí. Tlesk, tlesk! A znovu – tlesk, tlesk, plác, plác! A docela potichounku jsem k tomu špitla: „Huš, huš.“ Opatrně jsem se rozhlédla. Ani ne tak kvůli srnci, který se neustále ohlašoval ve stráni bekáním, jako spíše kvůli případným svědkům. Sama jsem si připadala jako blázen, ne tak ještě, aby mě někdo nachytal. Když jsem se ujistila, že mě nikdo nevidí, znovu jsem začala tleskat. Plácala jsem do dlaní až k ceduli naučné hornické stezky (taktéž dílo KPZH) a byla bych se snad protleskala až do Zlatých Hor. Za první zatáčkou jsem však zůstala stát s rukama rozpřaženýma a ohromeně zírala. Přímo proti mně se tyčil těžkotonážní novotou svítící most a vedle něj se rýsovala stavba z hladkých valounů, připomínající hrad pro Barbínu. Nebezpečná zvěř byla rázem zapomenuta. Ruce mi pomalu klesly a já se zmateně rozhlížela. Trvalo mi dobrých deset minut, než jsem pochopila záměr stavitele. Inu, doba je zlá a o turistu se musí bojovat zuřivě, jak v padesátých letech o zrno. A zdá se, že v dnešním světě bude patrně větší zájem o Disneyland, než o repliku hornické osady. Nutno ovšem podotknout, že dva omšelé, stydlivě se krčící mlýny za říčkou, získaly tím pádem punc opravdovosti. V blízkosti nadměrečného mostu a roztomiloučké tvrze vypadají jako skutečné historické dřevěnky a název „skanzen“ zde není prázdným pojmem. Tož tak. Jak říkám: proti gustu žádnej dišputát. Turista je tvor zhýčkaný a líný, a pokud ho chceme nalákat, musíme mu vyhovět. A někdy je nutno obětovat opravdu hodně.

Vědoma si skutečnosti, že i já patřím k pánům tvorstva a tudíž škůdcům všehomíra, smutně jsem pokývala hlavou a velmi tiše a velmi pokorně jsem se odplížila lesem kolem náhonu na silnici.

Cestou od nádraží už mi lehce otrnulo a než jsem dorazila na sídliště, stačila jsem chlubivě přesvědčit tři známé, že není nad to jít z Rejvízu pěšky po zelené! Máte-li dost odvahy a bažíte po dobrodružství, zkuste to taky. Nebudete litovat!