Autor: Josef Šmoldas

Jaro 1997, v Polsku období školních výletů, a na rozhledně není čas, pro frontu dětských návštěvníků lačných pohledů do daleké krajiny, ani si odskočit. Ráno tomu nic nenasvědčovalo, když jsem kolem osmé vyrážel z domu za deště na kopec. Počasí nebylo nic moc. Táta říkával, desátá rozhodne, a měl pravdu. Ještě během dopoledne se vyjasnilo a kolem oběda začalo být na Bišovce husto. Ze dvou stran proudily na vrchol výpravy dětských výletníků. Že jdou, bylo poznat podle štěkotu psů ze Schroniska. V té době tam měli na hlídání čtyři velké hafany.

Za půl hodiny už byla děcka nahoře u věže. Tentokrát se pan Antony neobjevil a mně bylo jasné, že na polské boudě mají žně. Pivo se mu ve věži chladilo, takže jsem věděl, že ho to stejně bude motivovat k výstupu na kopec a nakonec se ukáže. Pouštěl jsem výletníky nahoru po skupinkách, jinak byli schopni věž zbourat. Nemohl jsem ani na Schronisko na oběd, takový byl ten den frmol. Tak okolo páté se situace zklidnila a já si vydechl. Vytahuji klíče, že zamknu věž a odskočím si na svačinovečeři, když se ozvaly hlasy. K vrcholu táhlo procesí. Za chvilku bylo u věže dvacet šest děcek s tříčlenným doprovodem, jedna korpulentní paní a dvě řádové sestry. Říkám si, tak to je dnes nářez, a v duchu počítám, kolik přibude do kasy peněz. Vedoucí zavelela, všichni se usadili a dva největší kluci, nesoucí velké bágle, začali rozdávat jejich obsah. Nastal čas svačiny. Já měl hlad jako student, ale neměli mne ve stavu, tak na mne nezbylo. Podivné, že se všichni chovali velmi disciplinovaně. Najednou se zvedl malý klučina, přišel ke mně, zeptal se, co to je za divnou vlajku nahoře na věži. Polsky jsem odpověděl, že česká. Nenechal se odradit a začal mne poučovat. Jak může být česká, když hora a věž je polská. Odběhl a živě diskutoval s jednou z jeptišek, viděl jsem, jak se zasmála, ukázala na polskou hraniční ceduli a něco mu říká. Přiběhl znovu, podíval se na mne zespodu zkoumavým pohledem. Vykulil oči a zeptal se: „ Pán je Čech? “ Řekl jsem mu už česky, že jsem Čech, rozhledna je česká a on je v Česku. Protože mi nerozuměl, zopakoval jsem to polsky. Za chvilku jsem měl kolem sebe hlouček zvědavců. Zeptal jsem se, odkud jsou, jeden přes druhého odpověděli, že z Gdaňska. Mezitím přišli od Petrových bud starší manželé. Prodal jsem jim vstupenky a šli nahoru. Ten malý prcek stál a sledoval, jak spolu česky konverzujeme. Zeptal jsem se ho, proč nejdou na věž. Řekl, že nemají peníze.Teď mi to teprve došlo, byla to děcka z dětského domova. Přišlo mi jich líto, přijedou z takové dálky od moře, většina z nich poprvé v horách a ještě k tomu v Česku, a nemůžou na rozhlednu. Šel jsem za paní v civilních šatech a nabídl jí, že děti nemusí platit. Omluvila se, že Bišovku neměli v plánu, ale děcka chtěla rozhlednu vidět zblízka. Pomalu se střídali ve výstupu na věž a když už byla nahoře poslední skupina, tak se přihnal pan Antony ze Schroniska. Otevřel jsem mu pivo, vyměnili jsme si poznatky o turistech, on zastrčil do každé kapsy jednoho Šeráka a s omluvou, že na chatě mají plno, a s pozdravem od jeho paní, že mám přijít na večeři, vyrazil zpět. Poslední děcka slezla z věže, jedna ze ctihodných sester je postavila do podivné formace a paní v civilu mi oznámila, že mi děcka chtějí poděkovat písničkou. Usadil jsem se na schody a nestačil se divit. Nad jesenickými kopci se nesla polská melodická píseň. Ze začátku pomalá a tichá, aby vzápětí její hlasitost gradovala, s koncem opět zádumčivým. Dozněla poslední slova a já si uvědomil, jak málo stačí, aby k sobě lidé našli cestu. Když jsme se loučili, tak se paní pochlubila, kolika úspěchů se souborem na různých soutěžích dosáhla, a že nejsou žádná ořezávátka. Děcka odešla, uzamknul jsem věž, zrovna přijížděl polský pohraničník na motorce. Zeptal se, jak to dnes šlo a jestli jdu na Schronisko. Přikývnul jsem. Nabídl, že mne sveze. Cestou jsme míjeli prcky ze souboru, kteří nás hlasitě zdravili a za dvě minuty jsem seděl v kuchyni u výborné dršťkové polévky.