Autor: Vladimír Začal

V prvním dílu se jednalo spíše o osobní rozhodování ke změně zaměstnání. Na neustálé naléhání členů klubu se pokusím popsat pár dalších momentů ze začátku obnovy poutního místa.

Těsně před zahájením přípravných prací jsme obdrželi příslib finančního zajištění dvou pracovních míst a tak jsme sehnali druhého průkopníka Radka přezdívaného „poustevník“. Na otázku jestli mu nebude vadit samota v lese reagoval velmi vstřícně, něco ve smyslu, že mu samota vyhovuje a poustevnický život je jeho sen. Tak jsme společnými silami nastěhovali stavební buňky na svah před staveniště, ustavili je trochu do roviny a vykopali latrínu. Následovalo vystavění lesní koupelny s ohřívanou vodou a vanou. Radek se ihned nastěhoval a lebedil si, že takovou koupelnu ani nečekal.  Dále jsme postavili staveništní kůlnu a garáž pro milicionářské vozidlo „Robur“, které jsme obdrželi darem tzv. „na pomoc církvi“ od soudruhů z NDR nebo spíše od čerstvě sloučeného Deutschlandu. To vše se odehrálo od června 1992 do července 92.

O prázdninách v roce 92 nám přišli na brigádu studenti ze sklářské školy v Novém Boru, kterým jsme zajišťovali ubytování, stravu a pracovní náplň. Snídaně a večeře měli studené příp. ohřáté, ale obědy vařily ochotné kuchařky ze Zlatých Hor a Heřmanovic. Suroviny jsme propláceli a práci věnovaly kuchařky jako svůj příspěvek na obnovu poutního místa. Se studenty jsme rozváželi kamení k jednotlivým zastavením křížové cesty a postupně stavěli ty dnes už známé kapličky. Jednu si studenti postavili úplně sami se svým profesorem matematiky a dnes nese číslo 12. Kapličky jednotlivých zastavení se stavěly téměř všechny, 10 a 13 stačilo pouze opravit a doplnit kamení.

Na jaře 93, jsme vyřezávali původní lipovou alej před kostelem. Jednalo se o zanedbané vesměs duté, nahnilé kmeny s přerostlými korunami. Kmeny těchto stromů byly doslova přecpány desítkami vrstev hřebíků. Z dobových fotografií vidíme, že kmeny procházely původními prodejními stánky před starým kostelem a střešní lepenky byly přitloukány hřebíky ke stromům.

I ostatní náletové dřeviny jsme odstraňovali, aby staveniště bylo připravené. Během jarních měsíců bylo nutné ještě odlesnit prostor pro sloupy elektrického vedení od štoly „Mír“.

K tomu se váže zajímavá příhoda. Když jsem urgoval odlesnění u Z. Smítala (vedoucího střediska těžby a dopravy Lesů ČR), mával zamítavě rukou a říkal „nic se kácet nebude, všechny síly jdou na kůrovce“ a poněkud smířlivě dodal „modli se, ať začne sněžit a kůrovec počká“. To řekl ve čtvrtek dopoledne koncem února nebo začátkem března roku 93. Počasí bylo jarní, nestálé a ten samý den odpoledne začalo sněžit. V pondělí ráno volal do telefonu „hrnečku dost“. Bodejť, protože za těch pár dnů napadlo cca 1 metr sněhu a těžaři museli od kmenů odhazovat sníh lopatami, aby nenechávali vysoké pařezy. Když skáceli velký buk a on jim ve sněhu zmizel, že nemohli ořezávat větve, byli nešťastní, že si moc nevydělají. Kůrovec ale skutečně počkal. Později mi Zdenek řekl, že jsme se zase tak moc nemuseli modlit, že stačilo trochu.

Ten metr sněhu roztál do poloviny dubna a 28.4.2003 se dostavil pan Bohumír Riegel se svým nádobíčkem a vytyčovali jsme nový kostel. Vápnem jsme vysypali obrys kostela, postavili výškové lavičky pro další zaměřování. Druhý den přijel průzkumácký bagr, buldozer, tatra a první lžíci zachytil pohotový filmař Pepa Šmoldas. Nervozita u prvního výkopu je znát na těch záběrech i dnes. Následovalo nekonečné betonování, navážení vody, každodenní startování klikou generátoru (ze závodu Rudné doly) na pohon míchaček. Současně vytyčovala firma vedení vysokého napětí a rozvodné závody stavěly cca 2 km nového vedení el. proudu. Někdy v červnu jsme generátor s úlevou vrátili a odebírali elektřinu ze sítě. Na fotografiích z pouti v září vidíme stavbu zhruba v polovině zdiva a po montáži střešních nosníků (od místní firmy M. Petříka) se zastřešení prkny a lepenkou protáhlo až do zimního období. Poslední části krovu kostela se dodělávaly skutečně až ve sněhu.