| Autor: Zdenka Kašparová | 

Kdysi dávno žil v Cukmantlu starý a moudrý apatykář. Lékárnu si zřídil přímo na náměstí. Okno nechal ozdobit táflováním; nahoře bylo zakončeno Aeskulapovým znakem – ze dřeva tu byla vyřezána hůl, obtočená dvěma hady. Od nepaměti to znak doktorů a lékárníků.

Starý Adam Fridrich byl velice vážený, a v jeho krámku bylo neustále plno. Na stářím zčernalé dřevěné táře stály lékárnické váhy a mosazný hmoždíř. Na všech zdech byly police, sahající až do stropu, plné malých i větších dřevěných šuplíčků. A z nich se linula vůně všemožných bylinek, kořínků a sladkého dřeva. Každý zde našel lék na bolest. A co víc, Adam dokázal poradit i zadarmo, což se Cukmantlovským obzvláště líbilo. Na zhnisaný palec babí list, na kašel podběl a na nespavost čaj z meduňky – to pro ty chudší; bohatější ať si před spaním vypije hrnek teplého mléka s medem.

I stalo se, že se jednoho jara do města přistěhoval nový lékárník. Jmenoval se Martin Schindell. Zdědil malé jmění po rodičích a za pouhé tři kopy zlatých se mu poštěstilo koupit rovnou celý dům. Velice se tím pyšnil a byl sám se sebou spokojen, jaký dobrý obchod udělal. Překrásný dům! Na hlavní třídě Cukmantlu! Ani ho nenapadlo zamyslit se, proč ho dostal tak lacino.

Hned ho začal celý upravovat a přestavovat. Dole v přízemí, v místnosti s klenutými stropy, si zřídil lékárnu. Na všechny strany rozhlašoval, jaká že to bude skvostná apatyka! Žádné dřevěné šuplíky, kdepak! Všechny dózy a nádobky a kádinky a etuje na mastičky, to všechno bude z nejlepšího porculánu. Porculánu, na jakém hodují v neděli jen ti nejbohatší měšťané Cukmantlu. A hmoždíř bude z vzácného mramoru, dovezeného až z Taliánska! A tára i almárky budou natřené lakem barvy slonové kosti! Jen si to považte! Toť se ví, že sotva lékárnu otevřel, hned tam bylo lidu jak na jarmarku. Živého slona nikdo nikdy neviděl, tak tedy aspoň tu barvu jeho kostí… Že museli za každou pilulku platit zlatem i stříbrem? Inu, každá novota něco stojí a když je to drahé, bude to mít určitě větší účinek, než ten samý lék za dva krejcary od starého Fridricha. Stačilo pár dnů a celé městečko chodilo jen do nové lékárny. Tedy… celé ne, ti chudobní si dál chodili pro rady k Fridrichovi.

Uběhl nějaký čas. Mladý lékárník sice rychle zbohatnul, ale najednou počal chřadnout. Byl věčně unavený, nevyspalý. Jako by ho něco tížilo… Hubnul, ztrácel se před očima, až se nakonec rozhodl svěřit se svým trápením faráři Buchmannovi. Zkrátka a dobře – dům byl proto tak laciný, že se tam na půdě usídlili čerti. Jak odbila půlnoc, začali pekelníci řádit! Celým domem otřásalo dupání, bouchání a třískání. Chudákovi Martinovi se nepodařilo ani oka zamhouřit. A tak to chodilo noc co noc. I rozhodl se farář, že mu od čertů pomůže. Vzal kropenku a kříž, oblékl si teplý kabát (noci jsou chladné), do kapsy zastrčil piksličku šňupacího tabáku a šel k mladému Schindellovi číhat na čerty. Sotva uhodilo na věži kostela dvanáct, začal rambajs. Prásk, bum, bác! Farář nebojácně popadl do pravice krucifix, do levice kropenku se svěcenou vodou a s Martinem za zády se vydal na půdu. Když otevřeli opatrně dveře, naskytl se jim pohled na čtyři staré smrduté rarachy, kteří tam hráli karty. Farář Buchmann se dlouho nerozmýšlel, vpadl dovnitř a začal se ohánět kropenkou i křížem na všechny strany. Do čertů jako když střelí! Za příšerného řevu a klení se jeden po druhém ztratili v oblaku síry. Ale ten poslední, než zmizel, zvolal: „Nás jsi vyhnal, ale těchto hostů se nezbavíš!“ A plivnul na podlahu. V tom okamžiku se tam objevilo deset potkanů. A než Martin s velebníčkem stačili mrknout, bylo jich dvacet, pak třicet, pak padesát… Ale to už oba vyběhli z půdy a přirazili za sebou dveře. „Je mi líto, ale s potkanama ti pomoci nemůžu,“ pravil udýchaně farář. „Alespoň nikde nevyprávějte, co jste tady viděl,“ prosil ho Martin. „Apatyka zamořená hlodavcema, to by byl můj konec!“ Velebný pán mu to sice přislíbil, ale hned si taky v duchu řekl, že zítra pošle posluhu pro flastr na záda k starému Adamovi. Kdepak sem! A ačkoliv dodržel slovo a nikomu nic neprozradil, přesto se již druhého dne vědělo, že v té nové lékárně je takový nepořádek, že tam potkani pochodují trojstupem! A tak rychle jak přeběhli Cukmantelští od starého apatykáře k novému, tak se zase kvapem vrátili k Adamovi Fridrichovi.

V krásné nové lékárně, kde se na policích usazoval prach a pavučiny, stál za pultem vychrtlý Martin Schindell, podoben spíše duchu; tu a tam naklonil hlavu na stranu a naslouchal tichému cupitání tisíců drobounkých nožek potkanů.

Když už tahle beznadějná situace trvala skoro měsíc, zaklepal v noci kdosi na dveře domu. Lékárník otevřel. Stál tam Adam Fridrich. „Jdu ti nabídnout svou pomoc,“ pravil překvapenému Martinovi, „Nejdříve mi ale řekni, jak se sem ti potkani dostali.“ Martin mu vylíčil celý příběh. „Ani pan farář proti potkanům nic nezmůže, jak bys mi mohl pomoci ty,“ dodal pak smutně. Ale starý Adam se jen pousmál: „Teď vím co a jak. A pomoc znám. Čekej mne zítra s půlnocí.“ S těmito slovy odešel. Druhou noc přišel, jak slíbil. Martin už byl netrpělivý. Všiml si, že Adam nese v rukou lékárnický znak ze své apatyky. „Otevři všechny dveře i okna dokořán,“ vyzval ho Adam. Když tak Martin učinil, vykročil starý apatykář po schodech do patra, kde řádili potkani. Vstoupil do místnosti a zdvihl hůl před sebe. V tu chvíli dřevění hadi obživli. Se syčením sjeli s hole mezi potkany. Ti se ihned rozutekli na všechny strany. Vylézali po stech otevřenými dveřmi i okny. A v tom okamžiku, kdy se ocitli mimo dům, proměnili se v dým. Venku již prokletí pekelníků nemělo pražádné moci. Hadi se proplazili celým domem a nevynechali jedinou skulinku. Poté, co vyhnali posledního potkana, vrátili se na hůl a zase zdřevěněli. Užaslý Martin nevěděl jak by Adamovi poděkoval. „Chceš se mi vskutku bohatě odvděčit?“ zeptal se starý apatykář. „Ano,“ odvětil rozhodným hlasem Schindell a v duchu rychle počítal kolik mu zbylo zlatek. „Dobrá,“ přikývl Adam, „jak víš, žiji sám, nemám syny ani rodinu. Dovol mi tedy, abych tě učil a vzdělával a předával ti moudrosti, kterých jsem za svého dlouhého života nabyl.“ „Ale tím přece získám zase jenom já!“ zvolal udiveně Martin. „Pak tedy budeme odměněni oba,“ usmál se Adam Fridrich. A jak pravil, tak se také stalo. Učil mladého lékárníka, všechny své zkušenosti a znalosti mu postupně předával. Když pak po letech starý Adam zemřel, pokračoval Martin Schindell v jeho šlépějích. A v celém okolí nebylo nad něj moudřejšího apatykáře…

Dnes už na náměstí ve Zlatých Horách lékárna není. Ale když se pořádně rozhlédnete, určitě poznáte, kde kdysi dávno připravovali své bylinky a mastičky Adam Fridrich i Martin Schindell.