Otevírání studánky U hříbku

Posted by | No Tags | B) Akce KPZH · F) zastavení u Hříbku

(Aktualizováno 22.3. 2017 17:40)

Letošní otevírání studánky U hříbku jsme slavili první skutečně jarní den v úterý 21. března od 17 hod. v zatáčce z Dolního Údolí na Rejvíz, kde stojí odpočívadlo U hříbku. Můžete namítnout, že astronomicky se Slunce přehouplo přes rovník již odpoledne 20. března. Jenže, to nebyl ani půlden, natož den. Proto jsme slavili jaro až ten pořádný opravdový první jarní den, kdy to bylo od rána jasné, chacha! I počasí nám dalo za pravdu a docela se vydařilo. Sluňák, jenž mívá toho dne narozeniny, měl zrovna půlkulatiny, takže správné časné jarní počasí zajistil.

Sešli jsme se v celkem intimním počtu a oduševněle jsme vyčkávali nástupu šera. Někteří s napětím, jiní bez napětí (asi měli vybité mobily) a někteří dokonce s vypětím všech sil. U mne se vzápětí vypnuly i některé síly mentální, tradičně jsem otupěl, a tak jsme trochu zapěli. Ale opravdu jen trochu, protože harmonikář se v kabátě a kšandách harmošky jaksi matlal a harmoška hudla obzvlášť falešně. Asi ji dlouhé čekání už řádně rozladilo. Naštěstí Papek rozhicoval pojízdnou udírnu a po chvíli se v úlevném čmoudu lahodně linula vůně postních párků a slaniny.

Lyrická poezie jara a postního období nás rozněžnila, zcela ovládla a všechny nás dobře naladila. Tedy vyjma harmošky. Postní párky byly masaprosté a pokud tomu někdo nevěřil, poučil se z židovské anekdoty dr. Grima, kterak rabi provedl zázrak, všude kolem šábes a jen nad ním úterý. A tak i my jsme provedli onen zázrak a všude kolem masisko, jen v našich hrdlech postní strava. Ostatně oko se kochalo pučícím jarem, tak huba v mysli držela půst.  

Ve vlhké škarpě již jemně rašil něžný bílý devětsil, jenž v sobě skrývá deset sil. (Jednu sílu ztratíte jeho utržením a deset sil získáte snězením, takže vám zbude osm, protože tu jednu ještě spotřebujete na WC. Ale o některých věcech slušný člověk moc nemluví, tak se to jmenuje devětsil.) Prostě místo bylo jedna báseň – poezie sama. A protože jsme tam byli i my, také jsme se cítili prostupováni oním genie mloci. (Někde mi při psaní zmizela mizera mezera!)

A vskutku. Jen se sešeřilo a přehoupla se hodina osmnáctá, předseda klubu zažehl lampy, vše se ztišilo a čekali jsme, až se tradičně zjeví lesní skřítkové a objeví se také duch Gill, jenž se bude snažit kouzlem otevřít kamennou studánku. Jenže nejdřív jsme museli strpět, že nám byla  připomenuta pohnutá pověst tohoto místa legendárním přírodním divadelním kusem, jímž slavíme i jarní rovnodennost.

Rovnodennost se ale neprojevila v klikaté chůzi dvou opilců, kteří každoročně způsobí vyvolání skřítků i ducha. Opilci byli báječně rozjařeni a když spatřili skřítky, volali: „Hola, Hola! Zda-li zdá-li z dáli?“ čímž nás všechny uvedli v úžas, že jsme ani nevěděli, zda-li se nám nezdá to, či zdá-li. Ale nezdálo se nám to. Všechno bylo nádherně doopravdy. Vyjevení opilci byli vyjevení šoumensky, kouzelní skřítkové byli s čarovnými lampičkami opravdu kouzelní a duch Gill byl úplně skutečný, že vypadal jako živý! Zejména na závěr, kdy si na svůj čepec navlékl svítící kroužek, čímž se z něj stal na první pohled starý nemrava. Pozoruhodným bylo, že když si tytéž kroužky navlékli na své ruce skřítkové, byli ještě kouzelnější. Holt, s malým křížek, s velkým kříž.

Společně jsme tak poděkovali studánce a všem pramenům za tekutinu, která je pro život ze všech nejcennější. (Kdo vznášíte námitku, že lidská krev je cennější, tak si uvědomte, že bez vody by se ve vás ani krve nedořezal, zatímco bez krve se kdejaký potok i nejtvrdší skálou prořezal.)

 I když se zdálo, že jsme nešetřili špásovným slovem, ve skutečnosti jsme tak jen skrývali své rozpaky z hluboké pokory před krásou a silou přírody. Díky jí i Vám všem, kteří jste přišli a svou laskavou přítomností vytvořili další krásný okamžik našeho prchavého života.

Fotky z akce si můžete prohlédnout v naší fotogalerii v sekci hříbku ZDE.

A ještě jednu židovskou anekdotu inspirovanou naší postní a současně jarní slaninkou na závěr:

Do kupé, v němž podřimuje římskokatolický páter, si přisedne rabín, vytáhne svačinu, bezostysšně si pomlaskává a hledí z okna. Páter jej chvíli po očku pozoruje a pak si neodpustí poznámku:
-Poslyšte, vy, židi, vy byste neměli jíst vepřové, ne?
-To není vepřové.
-No, a když jsme tady jen my dva, popravdě, neokoštoval jste nikdy žádnou slaninku?
-Nejsme tady dva, ale tři – ještě je nad námi Bůh. Takže popravdě se musím přiznat, že okoštoval.
-Já jsem si to hned myslel, jak se tak na vás dívám!
-A poslouchaj, oni prý nesmí naplno milovat žádnou ženu. Je to pravda?
-Ano, jistě.
-A popravdě, nezhřešili oni takto náhodou někdy?
-Nikdy!
-Hmmm, to je mnohem lepší, než slaninka!

Odkaz na poděkování studánce.

Komentář nám zaslal IK, zvaný Ošoš:

Vážení ptáci klubáci zlatohoráci,

Úvodem si dovolím citaci z jednoho dokumentu novinek, veřejně dostupných na internetu:

… „Letošní otevírání studánky U hříbku jsme slavili první skutečně jarní den v úterý 21. března od 17 hod. v ostré zatáčce z Dolního Údolí na Rejvíz, kde stojí odpočívadlo U hříbku. Můžete namítnout, že astronomicky se Slunce přehouplo přes rovník již odpoledne 20. března. Jenže, to nebyl ani půlden, natož den. Proto jsme slavili jaro až ten pořádný opravdový první jarní den, kdy to bylo od rána jasné, chacha! I počasí nám dalo za pravdu a docela se vydařilo. … … Něžná poezie jara a postního období nás rozněžnila a zcela ovládla. … Ostatně oko se kochalo pučícím jarem, tak huba v mysli držela půst. … Ve vlhké škarpě již jemně rašil něžný bílý devětsil, jenž v sobě skrývá deset sil. … „

Už jste se dnes dívali z okna ? Již před dávnými lety jsem jinému spolku, podobnému tomu vašemu, myslím Valášek se jmenuje, vysloveně zakázal slavit vítání jara, neboť pravidelně na druhý den po jejich akci napadlo půl metru sněhu, an vydržel další měsíc. I když, stejně jako včera, vždy bývalo jaro v plném rozpuku. Sice nevím, ve které škarpě jste viděli něžný devětsil, možná to byly bílé myšky dvou příchozích opilců, o kterých je v článku rovněž řeč. Rovněž nevím, co by mě mělo rozněžnit, určitě to není po včerejšku něžná poezie jara a oko se mi jistě nekochá pučícím jarem, spíše v něm pučí ječné zrno z té zimy, co se dnes vylíhla po vaší akci.

Původně jsem si myslel, že váš spolek KPZH vezmu na milost, i když jsem si musel sám sehnat jedinečnou fotodokumentaci mých jedinečných výstupových aktivit od Pradědu, ale dnes jsem opět celou akci přehodnotil. Stejně jako Valášek jsem nucen i KPZH zařadit na seznam zločinných organizací, které svými nezodpovědnými činy brání pravidelným výměnám ročních období. Nemám nic proti zimě, ale když už jsem psychicky naladěn na jaro, tak tumáš čerte kropáč ! Místo toho, abych se rozněžnil nad žlutými housátky, káčátky a kuřátky batolící se po jemném zeleném pažitu, vytahuji hrablo na sníh a „šápku ušánku“.

Nemám nic proti vašim aktivitám, ani proti vašim partnerkám či ženám, ostatně jejich blaho mi leží na srdci a mám to i v programovém prohlášení svého KPZP KPZH. Proto mějte i na svém srdci mé blaho.

Zdraví

IK

P.S. Osobně jsem se hříbkové akce zúčastnit nemohl, jelikož jsem byl zdravotně indisponován a jsem stále.


No Comments

Leave a comment

You must be logged in to post a comment.