Přístup k dolu od parkoviště u poutního kostela Panny Marie Pomocné je starou, málo udržovanou lesní cestou se štěrkovým povrchem, která vede směrem k městu Zlaté Hory.
Asi po 200 m je v lese po pravé straně cesty ve svahu vidět ohrazený prostor, k němuž vede úzká pěšina. Vlastní ústí komínů a dobývky je ohrazeno ocelovými sloupky, propojenými dřevěnými latěmi. Prkenné hrazení je nyní v nevyhovujícím stavu pro nestabilní zakotvení některých nosných sloupků a částečnou degradaci dřevní hmoty. Pod odvalem je ústí štoly, které je opatřeno mříží 1×1 m, nesplňující bezpečnostní ani estetické hledisko, které si kulturní památka zaslouží. Přístup od haldy je zavalen množstvím materiálu.

Podzemí je přístupné krátkou vstupní štolou a skupinou komínů na rudní struktuře východ-západního směru. Vstupní chodbou je možno se přes závaly proplazit. Pod jedním z komínů je zachována pravděpodobně nejstarší známá chodba ve Zlatohorském revíru. Má typický ručně sekaný vejčitý tvar a svými parametry odpovídá chodbám dokumentovaným například v keltských dolech v Limousin nebo v římských dolech v Rossia Montana v Rumunsku. Ve větvi dolu, směřující pod kostel, je strmá rudní struktura, těžená chodbicováním. Dobývka, široká jen 40 až 80 cm a vysoká 10 m je členěna kamennými povaly na horizontální chodbice o výšce asi 2 m. Luskovitý průběh chodbic svědčí o použití ohně pro rozpojování hornin při těžbě.
V centrální části dolu se nachází dvě nepříliš rozsáhlé elipsovité dobývky na linii severozápad – jihovýchod, z nichž jedna je z jedné třetiny zatopena a v druhé je malé jezírko. Jedná se o pozůstatky těžby vtroušeninového zrudnění k výrobě kyseliny sírové v 19. století. Je tedy možno srovnat způsob těžby tohoto typu zrudnění s těžbou křemenných žil.