V sobotu 26. listopadu měl svatý Mikuláš ještě dost času, aby zvládl všechno obejít v termínu. Přesto již zahájil advent ve Zlatých Horách na Bohemě. Tam totiž zrovna svorně slavili důchodci a invalidé start postního času bujarým veselím spojeným s poslední předpostní konzumací. Tamtéž zavítal i soubor Kahancových tanců KPZH a předvedl, co v nich bylo nejlepšího a také se připravil na půst řízkem a bramborovým salátem. Zábava povedená, srandy kopec – soubor to na velkém parketu i slušném pódiu mohl parádně rozbalit. A vystoupení se líbilo. Děkujeme pořadatelům za vzornou péči!

Následně byl soubor Kahancových tanců objednán do proluky na náměstí ve Zlatých Horách, kde měl zpestřit program při příležitosti rozsvícení vánočního stromu. V místě bylo připraveno malé zastřešené pódium, a protože byl připraven bohatý program, právem jsme předpokládali, že nebude chybět zkušený zvukař, bez něhož podobné akce s více účinkujícími a jejich rychlou výměnou nejsou myslitelné.

Nutno podotknout, že od rána pršelo a byla nepříjemná vlezlá zima. Pódium na první pohled pro kahancové tance maličké. Ale usoudili jsme, že to zvládneme i na tak malém prostranství.

Však ouha! Ukázalo se, že pro účinkující nebylo připraveno vůbec žádné zázemí, kde by bylo možné se převléknout a vybalit nástroje. Město nedávno otevřelo celou novou budovu, kde by se takové zázemí dalo snadno vytvořit. Ale prý se tam v jedné z místností slaví, tak utrum – celá budova k nepoužití. Pamatujeme ročníky, kdy byl pro účinkující alespoň další nevelký stan hned u pódia. Ale pořadatelé si zřejmě řekli, že déšť přináší štěstí i hudebním nástrojům a zmoklým účinkujícím bude pak na zastřešeném pódiu jak v bavlnce.

A ouha podruhé! Pořadatelka a organizátorka nás vyzvala, ať jí předáme „flešku“, že nám pustí muziku. Haha! My si děláme od jakživa muziku sami! Jak vás mohlo napadnout objednat si něco, aniž byste věděla, o co se jedná?

A další ouha! Organizátorka se velmi rozčílila, že jsme jí předem nesdělili své požadavky (viz poznámka pod obrázky). A tak k naší potěše vyfikla zábavnou vzteklou scénku, coby parodii na kulturní pracovnici.

A ouha – to už je ale fakt sranda. Pódium nebylo v té tmě nasvíceno, ale nablikáno barevnými světly, což se hodí k diskotéce, ale ne na to, aby divák viděl, co se na pódiu děje. Prostě nechtěný kabaret v rembrandtovském sešeření. Našla se však lampa! Ale měla krátký kabel, takže se nedala dát před pódium, aby čelně nasvítila scénu. Musela také zavazet na scéně, která už i tak byla méně než na třetině potřebné velikosti.

Tančit před pódiem na mokré trávě se nedalo, jednak si tanečníci lehají a klekají, a jednak by už třetí stojící řada diváků nic neviděla.

Opravdu jsme chvíli měli velikou chuť se sbalit a odejít. Bylo to trošku komické, ale možná víc trapné až nejapné. Jenže publikum bylo hojné a v předních řadách se tlačily nedočkavé děti a chtěli vidět tanečky. To se odmítnout nedalo – nechceme přinášet zklamání.

Proto jsme se namačkali na pódiátko, muzika se natlačila do kabeláže pana Zápeci s tím, že se nesmí vůbec hýbat, a na jeden mikrofon pro zpěv i nástroje a jeden (určený pro řeč jen tak do ruky) do basy jsme spustili velmi nezřetelný a místy zcela rozjetý nehudební projev, protože jsme se navzájem vůbec neslyšeli a neozvučený hudební doprovod se rozjížděl s ozvučeným zpěvem i neozvučenými bubny. Tanečníci se občas zahákli švancarami do nízké konstrukce nad pódiem a dávali velký pozor, aby nezničili vybavení zde připraveného účinkujícího a zvažovali, ke kterému z nástrojů se připojit, když každý si prosazoval vlastní rytmus. Místy švanda, místy trapnost. Ačkoli nás řada diváků chválila za veselé zpestření, náš dojem byl asi nejhorší ze všech vystoupení, která jsme kdy měli. Děkujeme ale panu Zápecovi, za jeho ochotu, že nezištně zapůjčil své dva mikrofony a jeden stojan, a za jeho statečnost, že uvěřil, že mu během našeho řádění nic nezničíme. Díky!

Setkání se zcela nekompetentní a naprosto nekulturní pořadatelkou nás ale obohatilo o jedinečnou zkušenost. Vždyť s takovou nekvalitou jsme se ještě nesetkali – celý život má býti školou, pravil Jan Ámos. Proto děkujeme, že jsme se zase něčemu přiučili – příště se raději zeptáme: „Víte, co si objednáváte?“

Poznámka k běžné organizační praxi pořádání kulturních akcí:

1. Pokud se nabízí účinkující se svým pořadem sám (nebo prostřednictvím agentury atp.), pak k popisu pořadu vždy doplňuje i potřebné technické vybavení a zázemí, které požaduje, aby zajistil pořadatel.
2. Pokud si pořadatel z vlastní aktivity objednává nějaký pořad, pak si samozřejmě nejprve zjistí, o co se jedná, a není-li mu ze zjištěných informací jasné, co představení vyžaduje, pak vznese před objednávkou dotaz, aby věděl, zda pro něj vůbec má smysl dané vystoupení objednávat – je-li potřebné vybavení v jeho možnostech.
3. Pokud pořadatel pořádá akci pro více kapel a účinkujících, pak vždy zajistí kvalitního zvukaře, a v případě večerního představení i osvětlovače pro všechny vystupující, protože je naprosto nevhodné, aby si jednotliví účinkující své aparatury před vystoupením dlouze instalovali a po vystoupení zase balili – to by mezičas převážil nad časem vlastních vystoupení. Vybavení konzultuje s účinkujícími. (Např. festival v sousedních Glucholazích, který je také zdarma, výborně zvučí i profesionálně osvětluje Radio Opole.)

Taková je běžná praxe v celém kulturním světě : )