Z historie

V dobách úpadku hornictví se všude na Jesenicku vždy rozvíjelo tkalcovství. Usměvavý malý Eman přišel na Zlatohorsko z Holasicka, kde pocházel z neutěšených poměrů kmenového uspořádání slovanských Holasiců. Proto ani zde jej dlouho nedokázal nikdo utěšit. Stále se přiblble usmíval, zdál se být zbytečně šťastný )*, proto jej svěřili do péče tkalcovské rodiny Züppovy. Rejvízský kantor Jeroň dokonce naučil svěřence Emana podpisu a svěřenec se od té doby důsledně podepisoval jako sv. Eman.

Sv. Eman se brzy v tkalcovně velmi aktivně zapojil a všemožně snil o tom, kterak práci tkalců ulehčit. Snil a snil, dokud vše pramenící z povinností neuvadlo. Tak např. vzniklo snovadlo (k vidění v naší tkalcovně).

Eman měl rysy trošku zženštilé, ač pohledu byl jiskrného (viz podobizna). Snad také proto se zasazoval i za práva žen. Těžkou práci v tkalcovství tehdy vykonávali pouze muži. Eman se zasazoval za zrovnoprávnění mužů a žen. Tak tento náš jesenický patron svěřenec Eman Züpp položil základy celosvětového hnutí emancipace.

Emanovo hnutí se proslavilo po celém světě. A protože se sv. Eman stal oboustranným sirotkem (ve věku 72 let), byl ve světě znám nejen pod svěřeneckým jménem jako sv. Eman, ale i pod sirotčím jménem – sir. Eman Cup )*.

Umělecká ztvárnění

Jako každá slavná postava dějin, dočkal se i sv. Eman mnoha uměleckých vyobrazení a ztvárnění. Známá je pověst o jeho zázračné dobrotivosti a tvořivosti, která se, bohužel, dosud nenašla (byla ale určitě uveřejněna někde vlevo dole). Ač víme, že socialistický realismus neměl osoby s titulem sv. vůbec v lásce, přesto historický význam donutil tehdejší sochaře ke ztvárnění tohoto (po Bobligovi druhého) nejslavnějšího Zlatohoráka. Tak vzniklo slavné sousoší před základní školou ve Zlatých Horách. Pozorný kunsthistorický fajnšmekr si při pečlivé prohlídce sousoší jistě povšimne drobné filigránské metaforky. Sochař si buď pomýlil pojmy patron a patrona, nebo schválně ukryl našeho slavného nerodáka před zraky komunistů tak, že zpodobnil rudoarmějce s patrontaškou.

Nejvěrohodnější podobiznu stvořil ondřejovický slovutný řezbář Václav Pospíšil. (Viz zde uveřejněný obraz). Tato barokní busta je datována někdy po r. 2000 a znázorňuje sv. Emana s hlubokým vhledem do budoucnosti, empatií k ženskému pohlaví a snově rozevlátou vizionářskou čupřinou. Materiál: dřevo. Nepříliš kvalitní kopie jsou uloženy v pařížském Centre Pompidou, vídeňské Albertině a Národní galerii Zimbabwe. Originál se naštěstí podařilo zachovat na recepci hotelu Praděd-Thamm ve Zlatých Horách v Jeseníkách.

Tkalcovská modlitba ke sv. Emanovi

Sv. Emane,
patrone tkadlen i tkalců,
nedej, aby nás bolela břicha,
ni bříška palců.
Dej, aby mé děti své paci, paci,
dělaly rády po každé práci.
Zdravím Tě, věren )**
emancipaci.

Vysvětlivky:

)* Vyzařování štěstí dokládá i přiložená barokní dřevořezba. Pravděpodobně díky této emanaci (=vyzařování) získal Eman své jméno.

)** Správná výslovnost angl. slova Cup je „kap“, nikoli cap (pozn red.)

)***Věren je archaický tvar slova „věrný, -á, -é“. Ženy samozřejmě používaly téhož tvaru slova, neb se v rámci Emanova hnutí nechtěly od mužů odlišovat a byly věrny Emanově züpaci. Proto Eman všude zaváděl infinitiv: „Já býti jíti kositi“ znamenalo jak „Šel jsem kosit“, tak i „Šla jsem kosit“.