Od roku 2008, kdy byla otevřena Rejvízská tkalcovna, prošlo tímto „mini“ muzeem skoro dvacet tisíc návštěvníků. Za patnáct let, byť sezónního provozu, se zde vystřídalo téměř 40 průvodců z řad členů Klubu přátel Zlatých Hor, jejich rodinných příslušníků ale zaměstnávali jsme i průvodce z řad uchazečů o práci v evidenci Úřadu práce.

I když na Rejvízu je sezóna jen něco málo přes dva měsíce v roce, ubytovaní i průchozí hosté navštěvovali rádi a co víc, vraceli se s dalšími známými a nadšeně jim ukazovali, co všechno zde mohou vidět. Muzeum lákalo. Kdo by bez povšimnutí prošel kolem, když se teprve tady mohl dozvědět, co to znamená „mít všechno v cajku“, co to je prošlup, nitěnky, brdo, člunek, osnova… Atmosféra staré chalupy napovídala hodně o historii místních samot a zde, na Rejvízu, byla navíc umocněna starými bájemi o mechových jezírkách a skřítcích, o pyšném městě Hunohradu.

Tkalcovská expozice se stala jedním z klenotů Rejvízu.

To potvrzovaly zápisy v návštěvních knihách. Kromě obvyklých česky a polsky psaných, se také objevil zápis v japonštině a letos dokonce v arabštině pozdrav přímo z Betléma (území palestinské samosprávy), samozřejmě psaný zprava do leva.

Umístění tkalcovny jsme připravovali do staré Vladařovic chalupy ve Zlatých Horách. Z toho sešlo, a tak jsme se dohodli s tehdejším farářem Pavlem Kuchařem na využití prostor bývalé fary na Rejvízu. Někteří návštěvníci se také podivovali, že církev je nakloněná podobným projektům.

Když už bylo v letošním roce 2023 jasné, že z důvodu stoupajícího nájmu budeme ukončovat provoz, obeslali jsme jedenáct institucí v okolí s informací o chystaném ukončení činnosti a nabídce exponátů. Jediným zájemcem se stalo Krnovské muzeum, které odkoupilo historické dřevěné exponáty, a ke konci se podařilo najít zájemce z muzea starých strojů v Žamberku, pro vystavení kovového plátnového stavu ze zlatohorského Moravolenu. Proto jsme navštívili muzeum v Žamberku, kde kromě parních strojů, parních válců, lokomotiv, aut a pil, mají v horním patře i textilní stroje všeho druhu a kde bude i náš stav vystaven. Dokonce jako jediní nabídli našemu spolku dostatek místa pro naší expozici, a hlavně spolupráci na akcích, kde nás budete moci spatřit při tkaní koberečků, předení na kolovratu příp. jiných atrakcích.

Na atmosféru tohoto úžasného muzea se můžete podívat na některém z jejich videí:

Krnovské muzeum převzalo hlavně lnářskou expozici, dva kolovraty, mandly a supíkovický plátnový stav s cívečnicí a snovadlem. Také oni si zamluvili naši občasnou výpomoc při akcích.

První zprávy o rozvinuté plátenické výrobě ve Zlatých Horách a Bruntálsku pocházejí z počátku 16. stol. To by mělo být obsahem zlatohorské části tkalcovské expozice v Krnově.

Len v té době nebyl jen přadnou rostlinou. Petr Ondřej Matthioli ve svém „Herbáři, jinak Bylinkáři velmi užitečném“, vydaném roku 1562, o něm takto hovoří:

„Len je všem známý. Proutek má tenký, lokte zvýši i vyšší, nemá žádného suku. Lekvař z mouky lněné a z medu učiněná a často užívaná prsům spomáhá a drápavost trubic v hrdle šlechtí, napravuje a kašel zahání… K léčení doporučuje i lněné plátno, neb žádný člověk bez něho býti nechce. Slouží králům, knížatům, měšťanům a také sedlákům. Touží po něm i ta služebná čeládka. A tak nadělají z něho sobě cích, plachet, košilí, harcovnic, rukávec, perkytlí, fěrtuchův, plének etc. a což komu potřebí jest. Ano i k flastrům, k hadrům a také vonucím se len hodí“.

Po patnáctiletém provozu tkalcovny na Rejvízu bych rád poděkoval paní Danuši Patákové a také všem členům i příznivcům Klubu přátel Zlatých Hor za práci a nadšení pro oživování textilních tradic na Zlatohorsku.